Že to má íránský režim nahnuté, jsem poznal hned při své druhé návštěvě, když mi tam pokoutně nabízeli kravaty. Oficiálně jsou tam totiž zakázané. Také dívky chodily nalíčené, což bylo vysloveně protistátní, a nikdo mě nepronásledoval za vyhrnuté rukávy, které byly taky tabu.
Působilo to přesvědčivě. Mělo to drobnou chybu: stalo se to už v roce 1994. Od té doby nic. Ale na druhou stranu jsem za ten čas mohl číst (a sám i napsat) spoustu článků o tom, jak íránský Gorbačov Chatámí udělá pořádný průvan, jak mladí Íránci chtějí žít normálně a jak satelity a filmová DVD pašované zvenčí rozfoukávají vítr změn, který už už...
Skutečnost je taková, že íránským fundamentalistům zbývá už jen šest let, aby byli u moci stejnou dobu, po jakou u nás vládli komunisté. A tak překvapivé zvolení reformátora prezidentem možná ze všeho nejvíc zatím přináší jen potvrzení mého milovaného francouzského přísloví "Čím více se to mění, tím víc to zůstává stejné".
Z hlediska okamžiku to tak samozřejmě nevypadá, s ohlédnutím na ty roky dozadu už ano. Írán měl reformistické a umírněné prezidenty už dva, toho "Gorbačova" dokonce dvakrát po sobě, ale co z toho bylo? Nic, abychom hovořili jako skauti.
Další revoluce? Bůh ví, co by přinesla...
Západ vždy opakuje svoji tradiční chybu. Ostatní posuzuje podle sebe. Vidí íránského prezidenta a jaksi automaticky si říká: Hle, šéf. V islámské republice to však funguje jinak. Ještě výše je náboženský vůdce. Ne že by prezident bez jeho svolení neudělal ani dřep. Ale vůdce je kapitánem, který oznamuje a hlídá kurz, prezident smí pootočit kormidlem o pár čárek tu vlevo, tu vpravo podle toho, jak jdou zrovna vlny.
Mimochodem, tohle zvláštní dělení moci vysloveně volá po analýze, zda Západ pořádně nepřestřelil význam končícího prezidenta Ahmadínežáda a "jeho" jaderného programu. Byl opravdu jen jeho? Díky téhle analýze bychom si taky mohli vyrobit nápovědu k otázce, jestli teď bude Írán trochu jiný, nebo jen možná usměvavější, ale jinak stále stejný.
A je tady ještě jedna otázka, možná nejdůležitější. Za ty roky, co čekám, až to v Íránu rupne, tam nepřišli jen Gorbačovové. Proběhly taky dvě vlny masových demonstrací, mluvilo se i o íránském jaru. Zdálo by se, že teď, když v okolí bloudí to arabské, je tahle země zralá a první na ráně. Ale zase nic.
Dočetl jsem se zajímavou odpověď expertů: protože Íránci vědí, jak se jim nevyplatila revoluce z roku 1979, bojí se teď další, protože bůh ví, co by jim přinesla. Tahle odpověď zní tak neuvěřitelně, že by to ještě nějakou dobu dokonce mohla být i pravda.
