Diskvalifikací Mašáího a Rafsandžáního se opět odhaluje schizma usazené v srdci íránské politické struktury v podobě dvojí výkonné moci nejvyššího vůdce a prezidenta. Když Chameneí v roce 2009 veřejně podpořil Ahmadínežádovo kontroverzní znovuzvolení, nikdo nemohl předvídat bezprecedentní pnutí, které se později mezi dvěma hlavními činiteli země vyvinulo.
Jak se ale ukázalo, Chameneího – a islámskou republiku – vyšla podpora Ahmadínežáda draho. Namísto očekávaného příklonu k Chameneímu začal Ahmadínežád propagovat nacionalistickou, antiklerikální agendu, přičemž Chameneího zdroje účinně využíval tak, aby nahlodával pravomoci nejvyššího vůdce a vytvořil si vlastní ekonomickou síť a sféru vlivu.
Nejvyšší íránský klerik Alí Chameneí na archivním snímku
Pozor na kroužek úchylkářů!
Během posledních čtyř let se Ahmadínežád opakovaně snažil podrýt moc vládních kleriků nad politickým a strategickým rozhodováním. V roce 2011 se pokusil odvolat z postu šéfa tajných služeb Hejdara Moslehího, Chameneího spojence, ale vzápětí bylo jeho rozhodnutí zvráceno. Snížil také objem prostředků směřujících do určitých náboženských institucí, uvolněním regulace pomohl svému kroužku věrných zřídit soukromé banky a zpochybnil hospodářsky a vojensky nejmocnější íránskou instituci, Sbor islámských revolučních gard.
Jak ale rozkol mezi Chameneím a Ahmadínežádem sílil, podpora prezidenta výrazně klesla, přičemž i státní média o Ahmadínežádových stoupencích hovořila jako o „kroužku úchylkářů“. Nestátní média teď na rozdíl od Ahmadínežádova prvního funkčního období veřejně kritizují i jeho ekonomický a politický program.
Zatímco se rychle blíží konec Ahmadínežádova druhého a posledního funkčního období, zdá se nepravděpodobné, že by zostuzený a neoblíbený prezident upustil od snah vládnoucí íránský establishment destabilizovat. Dlouho za svého nástupce prosazovat Mašáího, avšak Chameneí jeho nezákonné úsilí zarazil – a teď dal Mašáího kandidatuře nadobro červenou.
Íránský prezident Mahmúd Ahmadinežád a jeho politický spojenec Esfandjár Rahí Mašáí (20. května 2013)
Mašáí patří k nejkontroverznějším postavám Íránu a za své reformistické, antiklerikální názory je konzervativními lídry zhusta zlořečen. Když Chameneí v roce 2009 zvrátil Ahmadínežádovo rozhodnutí jmenovat Mašáího svým zástupcem, Ahmadínežád jej bez okolků jmenoval svým kancléřem, což Chameneího rozzuřilo.
Duchovní a mocenské spory
Ahmadínežád není prvním vysokým íránským představitelem, který se s nejvyšším vůdcem pustil do křížku. Velký ajatolláh Husejn Alí Montazerí, jeden z nejvýše postavených duchovních v Íránu, by se býval sám stal nejvyšším vůdcem, kdyby se s velkým ajatolláhem Rúholláhem Chomejním, zakladatelem islámské republiky, nerozhádal několik měsíců před Chomejního smrtí.
Montazerí, v Íránu jedna z nejvlivnějších osobností během prvního desetiletí republiky, vypracoval rozsáhlé odůvodnění neomezené moci nejvyššího vůdce, které mnozí ajatolláhové považovali za bludařské. Zakrátko ale začal napadat tvrdou linii ve vedení islámské republiky – a pokračoval v tom až do své smrti v roce 2009.
Montazerí, jenž měl v postavení velkého ajatolláha (nejvyššího teologa šíitských muslimů) nad Chameneím nábožensky navrch, zpochybnil Chameneího oprávnění vydávat fatwy (islámské náboženské výnosy) či vystřídat Chomejního na postu nejvyššího vůdce. Šest let byl Montazerí držen v domácím vězení, demonstrace na jeho podporu byly potlačeny a řada jeho stoupenců a blízkých přátel byla uvězněna, mučena, zavražděna nebo donucena k útěku ze země.
K čemu se ještě odhodlá?
Také první prezident islámské republiky Abú al-Hasan Baní Sadr se s Chomejním přel o rozdělení moci. Po pouhém roce v úřadu byl v roce 1981 odvolán a uprchl do Francie, kde dosud žije. Násilné pouliční střety mezi Baní Sadrovými stoupenci a odpůrci přinesly mrtvé na obou stranách.
Zleva: Ajatolláh Chameneí, ministr pro tajné služby Hejdar Moslehí a vnuk ajatolláha Chomejního Hasan (5. května 2011)
Ahmadínežádův příběh v mnoha ohledech připomíná ten Baní Sadrův. Oba byli před nástupem do prezidentského úřadu poměrně neznámí, oba při vzestupu k moci záviseli na záštitě od nejvyššího vůdce a oba postupně ztratili podporu, když se snažili omezit moc klerikální hierarchie a revolučních gard. Především se však ani jednomu nepodařilo vybudovat externí organizaci, na niž by se mohli spolehnout, jestliže se oficiální ochrana odtáhne.
Skutečnost, že Ahmadínežádovi bylo dovoleno dokončit celé druhé funkční období, což média často zpochybňovala, je odrazem významu, jejž Chameneí přikládá potřebě zachovat zdání stabilního Íránu. Při dosahování tohoto cíle však Chameneí musí počítat s Ahmadínežádovou nevypočitatelností.
Když už nemá co ztratit, Ahmadínežád by se mohl rozhodnout, že islámskou republiku destabilizuje, bude-li to pro své přežití pokládat za nezbytné. Ostatně když teď Rada dohlížitelů vyřadila Mašáího z prezidentského klání, v Ahmadínežádově chování před volbami i po nich se nejspíš projeví roztrpčení a mohl by například uvolnit informace o korupci na nejvyšších místech. Mohl by se rovněž postavit přímo proti Chameneímu a vymezit se jako vlastenecká a antiklerikální osobnost. Takový přístup by byl ale nebezpečný a mohl by Ahmadínežáda dokonce stát život.
Frakční rozbroje, jaké už dlouho v Íránu ochromují tvorbu politik, po volbách zřejmě přetrvají. Vážné důsledky by ovšem mohl mít íránský pat v oblasti jaderné politiky. Absence silné, jednotné vlády, schopné vytvářet konsenzus, by dokonce i Chameneímu mohla znemožnit změnu kurzu, takže by Íránu nezbylo ve vztahu k Západu než vytrvat v diplomatickém přešlapování.
Mahdí Chaladží je výzkumníkem Washingtonského institutu pro blízkovýchodní politiku.
Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.
