INFOGRAFIKA:
Rozdělit Irák na tři?
Pokud už šíita musí na sunnitskou stranu města (nebo sunnita naopak na šíitskou), pořídí si falešné doklady, aby jméno neprozradilo, kam patří.
Ale takhle už se pendluje málokdy. Přes řeku Tigris, která se stává hranicí uvnitř Bagdádu, přecházejí jen uprchlíci nebo komanda smrti. Bagdád začíná být rozdělen, podobně jako kdysi Berlín nebo Bejrút. Zatímco prezident George Bush ujišťuje, že chce zachovat celistvost Iráku, tento stát se stává minulostí.
Pokud máte ještě mapu Blízkého východu s Irákem, začněte ji raději překreslovat, protože už neplatí - Irák se rozpadá na tři státy. Optimisté věří, že dělení zastaví občanskou válku, podle realistů ji však pouze trojnásobně zvětší a způsobí etnické čistky děsivých rozměrů.
Může také vytvořit maelstrom, který nasaje do požáru války velkou část Blízkého východu. Arabské státy se blíží stavu paniky, protože jde náhle i o jejich přežití.
Naopak mezi mnoha Američany, kteří zoufale hledají únikovou cestu z Iráku, je rozdělení státu cenou, již jsou ochotni zaplatit.
Poté, co tvrdili, že bylo správné "osvobodit" Iráčany trpící pod Saddámovou brutální nadvládou, nyní někteří i připouštějí, že udělat z Iráku bojiště, proti nimž by Bosna připomínala ozdravovnu, je nejlepším z možných řešení.
Každý má svůj kus země
Irák je rozdělen vlastně už nyní. Své o tom ví třeba Bagdáďan Mondhír Wahíd, šíita, jehož předkové žili několik generací v sunnitské čtvrti. Teď, po několika výhrůžkách smrtí, utekl s bratrem a rodinami do šíitské čtvrti na levém břehu řeky Tigris. Ve strýcově domě, jak řekli agentuře AP, už žilo čtyřiadvacet příbuzných, ale nějak se tam vešli i oni.
Nijak výjimečný příběh dnešního Iráku: smíšené čtvrti a vesnice přestávají existovat a v pohybu jsou zástupy uprchlíků. V jižní části země už šíitské náboženské strany ovládají teokratická panství, kde desetitisíce jejich milicionářů vynucují život v íránském stylu.
Na severu jsou Kurdové, kteří mají faktickou nezávislost, vlastní vládu a armádu už od první války v Zálivu. Na irácký prapor tam narazíte asi se stejnou pravděpodobností jako na vlajku Izraele.
Není to tak dlouho, co se v Kurdistánu konalo referendum o nezávislosti, jež sice nikoho k ničemu nezavazovalo, ale přesto bylo výmluvné: 98,7 procenta lidí bylo pro úplné odtržení.
Zbytek země, trojúhelník rozšiřující se od Bagdádu k hranicím s Jordánskem a Sýrií, je Divoký západ. Sunnitský Irák je džungle ovládaná sunnitskými skupinami se sympatiemi k Saddámovi i Al-Kajdě, při jejichž krocení selhala i americká námořní pěchota.
Nezdá se však, že by většina Iráčanů o rozpad země stála. Ale stejně tak nestojí o to, aby byl Irák zachován. Před rokem volili ve volbách přesně podle náboženství - šíité pro šíitské strany, sunnité pro sunnitské. Sektářský Rubikon překročila jen desetina voličů.
Drtivá většina Iráčanů schválila i ústavu, která vlastně není nic jiného než jízdní řád pro rozdělení. Všechny tři oblasti mají mít vlády silnější, než je ta centrální, budou kontrolovat ropu a budou mít své vlastní armády.
Rozdělení se za těchto okolností zdá docela rozumné: protože slabá centrální vláda bezpečí neudrží, Kurdové, sunnité a šíité dostanou svá území pod vlastní kontrolu a bude klid. Jenže pravděpodobnější může být vlna etnických čistek, proti níž bude nynější řezničina vypadat jen jako přátelský zápas.
Československý vzor?
Když čtete rozbory o rozdělení Iráku, zjistíte, jak často a s jakou naivitou jejich autoři odkazují na Československo jako na příklad toho, že rozdělit stát po dobrém - a hlavně bez následků - je možné.
Kromě toho, že Češi a Slováci se před oddělením nezabíjeli, hlavní problém je v tom, že mezi územím šíitů, sunnitů a Kurdů nejsou zřetelné etnické a geografické hranice, jaké byly mezi Českem a Slovenskem.
Iráčané jsou téměř beznadějně promícháni: šíité táhli z jihu do Bagdádu za prací, sunnité se stěhovali na sever do okolí Kirkúku, kde Saddám chtěl převážit v ropných oblastech Kurdy.
Z šestimilionového Bagdádu, kde už nyní umírají desítky lidí denně, by se mohlo stát největší městské bojiště od pádu Berlína, mnohonásobný Bejrút.
Sunnity a šíity sice v zásadě odděluje řeka, ale statisíce lidí stále ještě žijí na špatném břehu. Totéž, jen v menším, je v Kirkúku mezi sunnity a Kurdy, a v desítkách dalších měst.
Mnoho odborníků se obává, že nové státečky by se pustily do čistky podle etnického nebo náboženského klíče, aby se zbavily "páté kolony", a navíc se vnitřně upevnily semknutím proti "společnému nepříteli".
"Ve chvíli, kdy oznámíme autonomii jednotlivých oblastí, nastartujeme tím obrovskou občanskou válku," řekl James Baker, jenž vedl komisi připravující pro Bushe plán iráckého odchodu po anglicku. - více zde
Mnozí Iráčané by s ním vřele souhlasili: na řetězu je zatím drží americká armáda - pokud se začne stahovat, vrhnou se Iráčané na sebe.
Pokud by měl Baker pravdu, zabíjení a vlny uprchlíků by svým rozsahem mohly připomínat spíš rozdělení Indie než Bosnu.
Prozatím je na programu úděsná rozcvička: své domovy od roku 2003 opustily podle OSN tři miliony Iráčanů. Na každé straně dosud žije milion šíitů nebo sunnitů jako menšina. Každý den zahyne násilnou smrtí 120 lidí.
Nebojovalo by se jen o životy, ale i o ropu a místo na slunci. Sunnité, kteří jako menšina celá desetiletí Iráku vládli, by v případě rozdělení země stáli tváří v tvář katastrofě: připadla by jim jen neúrodná poušť, ztratili by přístup k moři a hlavně by velmi zchudli. Většina ropy leží totiž pod nohama Kurdů a šíitů. Pokud by se nechtěli stát padlým státem, museli by si něco urvat sami.
Blízkovýchodní puzzle
Protože Irák je srdcem regionální skládačky, v níž se protíná etnické a náboženské rozdělení, sousední státy přihlížejí s obavami.
Jeden však s nadějemi. Írán má obrovskou příležitost stát se možná největším hráčem regionu. Pokud by se na jihu vytvořil šíitský stát, získal by Írán vazala, jehož prostřednictvím by se mu dostala pod kontrolu velká část irácké ropy.
Írán s rukou na zvětšeném ropném kohoutku by byl boxerem nejtěžší váhy na Blízkém východě a hrál by mnohem větší roli i v celosvětovém měřítku.
Naopak arabští sousedé Iráku a Turecko by mohli jen ztratit. Turci proto, že nezávislý irácký Kurdistán by byl magnetem pro miliony tureckých Kurdů, kteří mají pocit, že když historie nadělovala národům státy po roce 1918, je vynechala.
Arabové by rozpadem Iráku také ztratili hodně. Přišli by o pečlivě pěstovaný nárazník proti Íránu. A sektářské násilí by se mohlo přelít i k nim. V monarchiích kolem Perského zálivu žijí šíitské menšiny, které by se mohly zhlédnout v iráckém Šíitistánu a chtěly by něco podobného.
Rozdělení Iráku do tří států, jež jsou shodné s provinciemi z dob Otomanské říše, by současně zpochybnilo celou strukturu moderních států v oblasti.
Ale věci mohou být dokonce ještě horší. "Pokud by došlo k masakrování iráckých sunnitů šíity, Saúdská Arábie je podpoří zbraněmi a penězi," řekl nedávno svůj "soukromý názor" jeden poradce saúdskoarabské vlády.
Tohle zní zlověstně. Něco takového by jistě řekli v záchvatu upřímnosti i poradci jiných blízkovýchodních vlád. Zájmy Turecka, Íránu, Saúdů či Sýrie by se mohly protnout v iráckých píscích a bažinách, jako se kdysi protínaly zájmy USA a SSSR v Nikaragui či Angole.
Saúdskoarabský poradce rovněž naznačil vytváření brigád dobrovolníků, kteří by odcházeli bojovat přímo do Iráku. Tohle zní povědomě. Irák by se měnil v Afghánistán 80. let, kam boje přitáhly radikální cizince, z nichž se vytvořili bojovníci celosvětového džihádu.
Blouznění o Unii
Ale třeba to tak není. Profesorka mezinárodních vztahů z Johns Hopkinsovy univerzity Pauline Bakerová by vám vykreslila nádhernou budoucnost Unie iráckých států, organizované podle vzoru Evropské unie.
Když jde do detailů, připomíná to blouznění - zvlášť porovnáte-li představy se současným vražděním a chaosem v Iráku: Unie má mít společný trh, měnu i centrální banku, ale členské státy mají mít své vlastní ústavy, vlády, armády a křesla v OSN.
"Lidé však mohou žít, pracovat a investovat kdekoliv v Unii a k přecházení hranic nepotřebují pasy... Tyto tři formující se státy musí spolupracovat ve sféře společné prosperity, jež obohatí celý region." Třeba je to opravdu možné. Anebo Bakerová jen nečetla dva roky noviny.
