Irák je podle něj na 53. místě mezi francouzskými obchodními partnery. Pokud vezmeme v potaz spřátelené země z NATO, asijské tygry a ekonomicky potažmo obchodně zajímavé státy střední a jižní Ameriky vychází to na velmi pěkné umístění na embargovaný stát. Stejně tak pokud z 60 % "volné" exportované irácké ropy ("40 % nakupuje jeden největší odběratel") odebírá 13 % (za více jak 1mld $) Francie, pak si troufám vidět její pozici někde v první osmičce možná pětce iráckých odběratelů. To už je dost dobrý důvod pro přinejmenším zohlednění ekonomických zájmů. A to hovoříme jen o minulosti a současnosti. Irák v budoucnosti, po pádu Saddáma Husajna, svoji přitažlivost ještě zvýší.
V tomto případě o ropu bezesporu jde. Všem, nejen Američanům, a všem v první řadě. Například proto že zásoby irácké ropy jsou strategické. V roce 2000 jí díky nebo spíše navzdory sankčnímu režimu vyvezl za 16 mld. dolarů. Na podzim téhož roku si periodickým omezováním jejího prodeje navíc vyzkoušel možnost využít ji nejenom jako zdroj významných příjmů, ale i jako nástroj zahraniční politiky. A svět si nemůže dovolit, aby takovým nástrojem disponoval tak nebezpečný režim jakým Hussajnova diktatura bezpochyby je. Je velmi krátkozraké, pokud si Francie a Německo myslí, že jejich ekonomiky budou nejlépe chráněny vstřícnou politikou vůči současnému iráckému vedení. Pokud by Saddám zaútočil na ropné trhy, aby přitlačil na USA, pocítí to všichni obyvatelé "globální vesnice". A evropské ekonomiky díky svému výkonu určitě bolestněji, než americká.
A nejde jen o samotnou iráckou ropu. Po vyčerpávající desetileté válce s Íránem napadl Irák Kuvajt a ohrožoval Saudskou Arábii. Vliv této agresivní politiky na stabilitu ropných trhů je všem zřejmý. V roce 1991 dokázaly USA konvenční iráckou armádu relativně snadno zatlačit zpět. Jak by se asi vyvíjela situace řekněme v roce 2008, když by musely bojovat s armádou vybavenou raketami schopnými donést chemické či dokonce jaderné nálože až na práh Evropy? Nezapomínejme, že těchto raket nepotřebuje desítky. Stačí dvě tři, z toho jedna opravdu použitá. Atomový hřib nad Ankarou nebo Tel Avivem by postavil Irák do zcela jiné pozice než jakou mu zajišťovaly ruské tanky před dvanácti lety.
Další setrvávání současného iráckého režimu u moci je tedy rizikem pro celý svět. Argumentem proti jeho vojenskému řešení se stal fakt, že zde působí inspektoři OSN a že jediné co potřebují je čas a klid na práci, protože Saddám Hussajn spolupracuje. Podobná situace byla i po válce v Zálivu, ale stažení Američanů a oslabení jejich tlaku na Irák vedlo v roce 1998 k vypovězení zbrojních inspektorů. Žádná jiná země, a už vůbec ne Francie, nedokázala jakýmkoliv způsobem kontrolovat vývoj v Iráku. Dnes opět, po cestě přes půlku planety, stojí na hranicích země čtvrtmiliónová americká armáda. Jenom její přítomnost a přesvědčivé odhodlání americké administrativy ji použít nutí iráckým režim ne spolupracovat, ale nechat se s zjevnou nechutí opět působit inspektory na svém území. Jaký postup mají připravený Francie a Německo pro situaci po požadovaném stažení Američanů? Nebo prostě počítají s tím, že USA rezignují na svou vlastní zahraniční politiku a zároveň budou držet tak ohromnou sílu na iráckých hranicích a vytvářet prostor pro jejich diplomacii?
Všem nám jde o arabskou ropu. Neměli bychom ale podléhat názorům, že USA chtějí tu iráckou "za pakatel", že cílem likvidace Hussajna je okupace ropných vrtů prostřednictvím loajální vlády. Je samozřejmé, že Amerika bude požadovat kompenzaci za svou roli, kterou v řešení irácké krize sehrává. Oprávněně. Jaká však bude tato kompenzace? Určitě ne ropa za pět dolarů za barel. Američané získají rozhodující podíl na poválečné obnově země. Podíl na velice lukrativní zakázce, protože na rozdíl od Afganistánu má Irák díky ropě peníze. To je možná to co vadí. Že to budou právě oni. Oni jsou bohatí tak ať nesou náklady a my si rozdělíme brebendu. Proto, mimo jiné, tolik pokřiku kolem Iráku a naopak tolik loajality a pochopení v případě Afganistánu.
Ale co bude tato kompenzace znamenat pro samotný Irák? Strádání, hladovění a drancování národního bohatsví, tedy pokračování současného stavu? Troufám si tvrdit, že nikoliv. Američané, ale samozřejmě nejen oni, vybudují novou infrastrukturu, zdravotní a vzdělávací systém, policii, správní strukturu. To vše za peníze, které by šly jinak na vyzbrojování armády, udržování represivního aparátu a také například na podporu palestinských lidských bomb. Porovnejme co má z ropy obyčejný Iráčan dnes a co z ní bude mít za rok.
A my všichni pak získáme větší jistotu, stabilitu, část naší budoucnosti se stane o něco předvídatelnější. Politika je o moci a ta se měří vlivem a penězi. Netvrďme že změníme neměnné. Nebuďme pokrytci, přijměme tento fakt a hledejme pozitiva, která moc té či oné strany přináší lidem. Jaká jsou ta, která nabízí Saddámův režim?
Jediným oprávněným argumentem odpůrců války zůstávají oběti, které přinese. Zatíží naše svědomí nepochybně víc, než současné oběti iráckých represí, nedostatečné péče a irácké agrese. Víc, protože odpovědnost za ně bude přičítána nám, naší aktivitě. Současné oběti jsou přece vnitřní záležitostí suverénního státu. To že jsou přímým výsledkem naší pasivity a tiché tolerance nás v našich očích jakýmsi zvráceným způsobem omlouvá. A špatné svědomí skryté někde v koutku navíc rychle utiší první záběr na civilní oběti vynášené sice z vojenského bunkru nicméně zasaženého americkou bombou.
V tomto případě o ropu bezesporu jde. Všem, nejen Američanům, a všem v první řadě. Například proto že zásoby irácké ropy jsou strategické. V roce 2000 jí díky nebo spíše navzdory sankčnímu režimu vyvezl za 16 mld. dolarů. Na podzim téhož roku si periodickým omezováním jejího prodeje navíc vyzkoušel možnost využít ji nejenom jako zdroj významných příjmů, ale i jako nástroj zahraniční politiky. A svět si nemůže dovolit, aby takovým nástrojem disponoval tak nebezpečný režim jakým Hussajnova diktatura bezpochyby je. Je velmi krátkozraké, pokud si Francie a Německo myslí, že jejich ekonomiky budou nejlépe chráněny vstřícnou politikou vůči současnému iráckému vedení. Pokud by Saddám zaútočil na ropné trhy, aby přitlačil na USA, pocítí to všichni obyvatelé "globální vesnice". A evropské ekonomiky díky svému výkonu určitě bolestněji, než americká.
A nejde jen o samotnou iráckou ropu. Po vyčerpávající desetileté válce s Íránem napadl Irák Kuvajt a ohrožoval Saudskou Arábii. Vliv této agresivní politiky na stabilitu ropných trhů je všem zřejmý. V roce 1991 dokázaly USA konvenční iráckou armádu relativně snadno zatlačit zpět. Jak by se asi vyvíjela situace řekněme v roce 2008, když by musely bojovat s armádou vybavenou raketami schopnými donést chemické či dokonce jaderné nálože až na práh Evropy? Nezapomínejme, že těchto raket nepotřebuje desítky. Stačí dvě tři, z toho jedna opravdu použitá. Atomový hřib nad Ankarou nebo Tel Avivem by postavil Irák do zcela jiné pozice než jakou mu zajišťovaly ruské tanky před dvanácti lety.
Další setrvávání současného iráckého režimu u moci je tedy rizikem pro celý svět. Argumentem proti jeho vojenskému řešení se stal fakt, že zde působí inspektoři OSN a že jediné co potřebují je čas a klid na práci, protože Saddám Hussajn spolupracuje. Podobná situace byla i po válce v Zálivu, ale stažení Američanů a oslabení jejich tlaku na Irák vedlo v roce 1998 k vypovězení zbrojních inspektorů. Žádná jiná země, a už vůbec ne Francie, nedokázala jakýmkoliv způsobem kontrolovat vývoj v Iráku. Dnes opět, po cestě přes půlku planety, stojí na hranicích země čtvrtmiliónová americká armáda. Jenom její přítomnost a přesvědčivé odhodlání americké administrativy ji použít nutí iráckým režim ne spolupracovat, ale nechat se s zjevnou nechutí opět působit inspektory na svém území. Jaký postup mají připravený Francie a Německo pro situaci po požadovaném stažení Američanů? Nebo prostě počítají s tím, že USA rezignují na svou vlastní zahraniční politiku a zároveň budou držet tak ohromnou sílu na iráckých hranicích a vytvářet prostor pro jejich diplomacii?
Všem nám jde o arabskou ropu. Neměli bychom ale podléhat názorům, že USA chtějí tu iráckou "za pakatel", že cílem likvidace Hussajna je okupace ropných vrtů prostřednictvím loajální vlády. Je samozřejmé, že Amerika bude požadovat kompenzaci za svou roli, kterou v řešení irácké krize sehrává. Oprávněně. Jaká však bude tato kompenzace? Určitě ne ropa za pět dolarů za barel. Američané získají rozhodující podíl na poválečné obnově země. Podíl na velice lukrativní zakázce, protože na rozdíl od Afganistánu má Irák díky ropě peníze. To je možná to co vadí. Že to budou právě oni. Oni jsou bohatí tak ať nesou náklady a my si rozdělíme brebendu. Proto, mimo jiné, tolik pokřiku kolem Iráku a naopak tolik loajality a pochopení v případě Afganistánu.
Ale co bude tato kompenzace znamenat pro samotný Irák? Strádání, hladovění a drancování národního bohatsví, tedy pokračování současného stavu? Troufám si tvrdit, že nikoliv. Američané, ale samozřejmě nejen oni, vybudují novou infrastrukturu, zdravotní a vzdělávací systém, policii, správní strukturu. To vše za peníze, které by šly jinak na vyzbrojování armády, udržování represivního aparátu a také například na podporu palestinských lidských bomb. Porovnejme co má z ropy obyčejný Iráčan dnes a co z ní bude mít za rok.
A my všichni pak získáme větší jistotu, stabilitu, část naší budoucnosti se stane o něco předvídatelnější. Politika je o moci a ta se měří vlivem a penězi. Netvrďme že změníme neměnné. Nebuďme pokrytci, přijměme tento fakt a hledejme pozitiva, která moc té či oné strany přináší lidem. Jaká jsou ta, která nabízí Saddámův režim?
Jediným oprávněným argumentem odpůrců války zůstávají oběti, které přinese. Zatíží naše svědomí nepochybně víc, než současné oběti iráckých represí, nedostatečné péče a irácké agrese. Víc, protože odpovědnost za ně bude přičítána nám, naší aktivitě. Současné oběti jsou přece vnitřní záležitostí suverénního státu. To že jsou přímým výsledkem naší pasivity a tiché tolerance nás v našich očích jakýmsi zvráceným způsobem omlouvá. A špatné svědomí skryté někde v koutku navíc rychle utiší první záběr na civilní oběti vynášené sice z vojenského bunkru nicméně zasaženého americkou bombou.
