Před necelým rokem, 1. května 2003, vyhlásil americký prezident George W. Bush oficiální konec válečných operací spojenců v Iráku.
Od té doby prošla bezpečnostní situace v zemi specifickým vývojem. Dnešní Irák poskytuje příklad země, kde kulminující napětí a nevraživost vůči intervenujícím silám působí jako negativní integrační prvek velké části heterogenní společnosti.
Cesta k dnešnímu vývoji
Současný stav plyne z předešlého vývoje a nelze tvrdit, že nebyl zcela předvídatelný. Původní nadšení iráckých obyvatel, kteří vítali koaliční vojska jako osvoboditele, časem ochladlo.
Avšak ani v době po ukončení válečného tažení se svržením Saddámova režimu nesouhlasil každý Iráčan. Největší opozici proti přítomnosti okupačních vojsk tehdy ztělesňovala sunnitská menšina, tradiční Saddámovi stoupenci.
V souvislosti s neuspokojenou životní situací počala irácká společnost se spojeneckou okupací postupně nesouhlasit a stále širší masy obyvatelstva země dávaly svůj odpor otevřeně najevo.
Problematickým se již od samého počátku intervence jevilo také postavení Šíítů, orientovaných spíše proti diktátorovi. Současná situace však nevyhovuje ani jim a projevy jejich nesouhlasu s intervencí rostou.
Mylnými se dnes zdají představy o tom, že Šíité budou podporovat demokratizaci postdiktátorského Iráku. K takovému procesu musí nutně docházet pod dohledem okupačních sil. Podpora vyjadřovaná okupačním silám však v očích irácké společnosti nelegitimuje sebelepší přechodnou administrativu. Zde a také v tradičních rozporech mezi náboženskými skupinami lze hledat příčiny dosavadní neúspěšnosti prozatímní Vládní rady a kořeny její současné krize.
Do značné míry je dnes irácké obyvatelstvo bez ohledu na náboženskou příslušnost frustrováno samotnou koaliční přítomností. Původní rozštěpení irácké společnosti, mající vlastní historický kontext, otupuje existence společného nepřítele.
Dosavadní omezené spory mezi Šíity a Saddámem privilegovanými Sunnity se totiž v poslední době výrazně utlumují. Příkladným se z tohoto úhlu pohledu jeví hnutí vedené radikálním šíitským klerikem, Muktadou Sadrem, vyzývající ke stažení okupačních sil z Iráku.
Okupační síly – společný nepřítel pro všechny Iráčany
Sadr vyzval všechny Iráčany a Araby nejen k tomu, aby si s Američany přijely do země "vyřídit své účty", ale také k tomu, aby se irácký lid sjednotil proti spojenecké přítomnosti a vyhnal okupanty ze země.
Výzvy šíitského duchovního se setkaly s ohlasem a následně se bezpečnostní situace v zemi podstatným způsobem zhoršila.
Faktor odporu proti okupačním silám se doposud v Iráku výrazně neprojevil jako integrační prvek. Primárním cílem Sunnitů i Šíitů přestává být vzájemný boj o moc a paralelně k tomuto konfliktu přibývá naopak sjednocující cíl – odpor proti okupační správě a přítomnosti koaličních sil v Iráku.
K Sadrovým výzvám se přirozeně nepřipojily iráčtí Kurdové, ale jejich naděje na větší míru autonomie, spíše než samostatný stát, nejsou stále naplněny. Kurdové, ačkoliv jsou zastoupeni v přechodné vládní autoritě, se nachází víceméně ve stále stejné pozici jako v době po konci války v Perském zálivu.
Iráčtí Kurdové nebudou upínat své naděje k radikálnímu postoji, jaký zastává Sadr, ale nemohou doufat, že naleznou podporu svých požadavků u přechodné centrální vlády v Bagdádu. Kurdskou kartu mohou hrát koaliční spojenci, ale ve smyslu konsolidace situace a obnovy Iráku nejde o žádný trumf.
Podmiňujícím faktorem pro stabilizaci situace v zemi vždy bylo především dosažení smíru mezi nejdůležitějšími náboženskými a etnickými skupinami a urychlené předání moci do rukou nových struktur. Kvůli neschopnosti spojenců situaci konsolidovat a kvůli odporu některých iráckých elit se zmiňovaný scénář nepodařilo doposud realizovat.
Klíčovým předpokladem pro obnovení suverenity Iráku byla, stále je a také by v budoucnu měla být, konsolidovaná bezpečnostní situace a schopnost iráckých státních struktur tuto situaci udržet a efektivně prosazovat.
Existence společného nepřítele znamená pro Iráckou společnost v poslední době tak významný integrační prvek, že jen stěží spojenci dokážou kvalitativně novou vlnu odporu účinně a dlouhodobě překonat. Jistou variantu poskytuje podpora centrifugálních tendencí mezi Sunnity a Šíity, ale jak si pak koalice představuje fungování budoucí irácké vlády? Spojenecká podpora odstředivým trendům by byla dalším krokem k roztáčející se spirále násilí a v žádném případě nepovede ke kýžené stabilizaci země.
Další silou roztáčející onu pomyslnou spirálu symbolizuje poměrně nová taktika iráckých guerill, které zajímají zahraniční rukojmí a vyhrožují jejich zabitím, nebudou-li vyslyšeny požadavky na zastavení aktivit okupačních sil či na jejich úplný odchod z Iráku.
Zabíjení dalších civilních osob, bez ohledu na to, ze které země pocházejí, přinese pouze eskalaci konfliktu. USA a někteří jejich spojenci v tomto směru nedávají Iráčanům nejlepší příklad. Právě okupační síly musí postupovat zcela v souladu s Ženevskými konvencemi a bojovat také o srdce iráckých obyvatel. V tomto boji však koalice na většině iráckého území pouze ztrácí.
Na aktuálnosti nabývají opět čtyři pravidla vedení protipovstaleckého boje, která, ve své knize shrnul Robin Neillands, zakladatel britských Royal Marine Commandos. Více čtěte v článku Povstalecká válka ZDE
Jak dál v Iráku?
Úvahy o přímé angažovanosti NATO představují dnes z hlediska stabilizace země zcela irelevantní představu. Dnes již pominuly také naděje na účinné zapojení mírových sil OSN. Příležitost k efektivnímu zapojení OSN koaliční síly a celé mezinárodní společenství propáslo.
I kdyby Rada bezpečnosti schválila mírovou misi, země jí pravděpodobně neposkytnou dostatečné vojenské síly a kapacity. Mandát mise by musel být jednoznačný a silný ve smyslu možnosti použití síly k prosazování a udržování míru. Země, které by do země poslaly pod novým mandátem OSN své kontingenty, by začaly sledovat své vlastní zájmy a dosažení mírového urovnání konfliktu by se jen vzdálilo.
Nicméně zapojení OSN v Iráku představuje pro koaliční síly stále jednu z možných variant. Jde však dnes ovšem o možnost velmi pohodlnou, protože se více uvolní ruce okupačních mocností a neúspěchy s obnovou Iráku by jimi byly následně alibisticky připisovány na vrub OSN.
Vyslání mírových sil OSN nemá šanci na úspěch bez intenzivního diplomatického jednání a konsensuálního úsilí všech zúčastněných aktérů. Dosažení jednoznačné podpory dnes nepřátelských stran nebude snadné a lze se i domnívat, že nebude v krátkodobém horizontu možné vůbec.
Prozatímní irácká Vládní rada převezme podle spojeneckého plánu v červnu letošního roku plnou kontrolu nad některými resorty. Agendu klíčových silových ministerstev však budou nadále fakticky řídit USA. Těžko si lze představit, že by Rada převzala moc nad všemi složkami státního aparátu okamžitě. Na druhou stranu není jednoduché určit situaci, kdy toho bude schopna a nabízí se otázka, zda je to reálně možné.
Nové dostředivé tendence dnes postupně převažují nad dlouhodobými tendencemi odstředivými. Centripetální pohyby ztělesněné společným odporem vůči okupantům nemají trvalý charakter a v případě odstranění společného nepřítele nastoupí růst již dříve přítomných centrifugálních tendencí.
V určité intenzitě se v takovém případě obnoví dlouhodobé konfliktní linie mezi Šíity a Sunnity. Irák nebude mít jednoduchou budoucnost.
Další analýzy a komentáře čtěte na portále natoaktual.cz ZDE
