Bývalý prezident George Bush mladší v seriálu HBO Hra o trůny

Bývalý prezident George Bush mladší v seriálu HBO Hra o trůny | foto: Reuters, Profimedia

Irácká válka se po deseti letech nejeví jako prozřetelný krok

  • 5
Na tento měsíc připadá desáté výročí kontroverzní invaze Američany vedených sil do Iráku. Co z onoho rozhodnutí během deseti let vzešlo? A co je ještě důležitější: byl tehdejší vpád správným rozhodnutím?

Na pozitivním spektru analytici poukazují na svržení Saddáma Husajna, vznik volené vlády a hospodářství rostoucí téměř devítiprocentním tempem ročně, přičemž vývoz ropy převyšuje předválečnou výši. Někteří, například Nadim Shehadi z Chatham House, jdou ještě dál a tvrdí, že ačkoliv si „USA v Iráku rozhodně ukousli víc, než dokázaly rozžvýkat,“ americká intervence „z regionu snad setřásla stagnaci, která vévodila životům přinejmenším dvou generací“.

Skeptici odpovídají, že by bylo chybou spojovat iráckou válku s „Arabským jarem“, protože události roku 2011 v Tunisku a Egyptě měly své vlastní kořeny, zatímco činy a slova prezidenta George W. Bushe zájmy demokracie v regionu nepozvedly, nýbrž poškodily. Svržení Saddáma bylo sice významné, ale Irák je dnes násilnou oblastí řízenou sektářskými skupinami, která se v jednom z indexů korupce umístila na 169. příčce ze 174 zemí.

Mise je splněna, oznámil 1. května 2003 George W. Bush. To nejhorší ovšem Američany v Iráku teprve čekalo.

Ať už byly přínosy války jakékoli, argumentují skeptici, jsou příliš skrovné na to, aby vyvážily její cenu: smrt více než 150 tisíc Iráčanů a 4488 příslušníků amerických služeb a náklady v odhadované výši bilionu dolarů (bez započtení dlouhodobých výdajů souvisejících se zdravotním stavem a pracovní neschopností zhruba 30 tisíc zraněných vojáků USA).

Izolacionismus v. obezřetnost

Možná že za dalších deset let bude tato bilance vypadat jinak, ale v současnosti většina Američanů dospěla k závěru, že pravdu mají skeptici, a toto uvažování ovlivňuje současnou zahraniční politiku USA. Je velmi nepravděpodobné, že by se USA v příštích deseti letech pokusily o další vleklou okupaci a transformaci další země. Jak krátce před svým odchodem prohlásil bývalý ministr obrany Robert Gates, každý poradce doporučující takový postup „by si měl nechat vyšetřit hlavu“.

Někteří to označují za izolacionismus, ale asi je vhodnější hovořit o obezřetnosti či pragmatismu. Vždyť prezident Dwight D. Eisenhower v roce 1954 odmítl vyslat jednotky na záchranu Francouzů u Dien Bien Phu, jelikož se obával, že je ve Vietnamu „spolykají nepřátelské divize“. Přitom Eisenhower byl stěží izolacionista.

Generál Dwight David Eisenhower, známý též jako Ike, (14. října 1890 – 28. března 1969) byl americký voják a politik.

Na definitivní verdikt nad dlouhodobými důsledky irácké války sice jedna dekáda nestačí, ale není vůbec brzy na posouzení postupu Bushovy vlády, jímž utvářela svá rozhodnutí.

Nefungující analogie

Bush a jeho úředníci k odůvodnění invaze do Iráku použili tři argumenty. První spojoval Saddáma s al-Káidou. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že mnozí Američané slovu vlády o této vazbě důvěřovali, leč důkazy ji nepotvrdily. Dokonce se ukázalo, že veřejně předložené doklady byly chatrné a zveličené.

Druhý argument tvrdil, že nahradit Saddáma demokratickým režimem je cesta k proměně politiky na Středním východě. Řada neokonzervativních členů administrativy naléhala na změnu iráckého režimu už před nástupem do funkce, ale udělat z tématu politický program se jim podařilo až během prvních osmi měsíců v úřadu. Po 11. září 2001 svou politiku rychle protlačili skulinou, kterou jim teroristické útoky otevřely.

Bush často hovořil o změně režimu a „agendě svobody“ a jeho stoupenci se odvolávali na úlohu americké vojenské okupace při demokratizaci Německa a Japonska po druhé světové válce. Bushova vláda ale využívala historické analogie ledabyle a na účinnou okupaci se dostatečně nepřipravila.

Třetí argument se zaměřoval na nutnost překazit Saddámovi držení zbraní hromadného ničení. Většina zemí se shodovala, že se Saddám už deset let vzpírá rezolucím Rady bezpečnosti OSN. Rezoluce 1441 navíc jednomyslně uvalila důkazní břemeno na Saddáma.

Ačkoliv byl později z pochybení viněn Bush, když inspektoři žádné zbraně hromadného ničení nenašli, názor, že je Saddám vlastnil, široce sdílely i ostatní země. Rozvážnost mohla inspektorům zajistit více času, ale této chyby se Bush nedopustil sám.

Štěstí, smůla a historie

Bush prohlásil, že dějiny jej rehabilitují, a přirovnává se k prezidentu Harrymu S. Trumanovi, jenž kvůli korejské válce odcházel z úřadu s nízkou popularitou, a přesto je dnes hodnocen dobře. Bude historie k Bushovi skutečně tak laskavá?

Trumanův životopisec David McCullough upozornil, že musí uběhnout asi padesát let, než historici dokážou skutečně zhodnotit výkon prezidenta. Marshallův plán a aliance NATO se však za solidní výsledky považovaly už deset let po Trumanově odchodu z úřadu. Bush postrádá srovnatelné úspěchy, které by jeho nezvládnutý přístup k Iráku kompenzovaly.

Bývalý americký prezident George W. Bush podepisuje své memoáry (9. listopadu 2010)

Ke smolařům bývají dějiny kruté, ale historici vůdce posuzují i s ohledem na příčiny toho, čím je štěstěna poctila. Dobří lídři analyzují vlastní i protivníkovu hru, aby dokázali těžit z chyb a z přínosů „štěstí“. Naproti tomu hazardérské testování reality a zbytečné riskování je často součástí „smůly“. Budoucí historici Bushovi zřejmě vytknou právě tato pochybení.

I kdyby bylo díky příznivým událostem za dalších deset let na Středním východě lépe, způsob, jímž se Bush rozhodoval a rozkládal rizika a negativa svých činů, budoucí historici zkritizují. Jedna věc je vést lidi na vrchol hory, jiná je zavést je na okraj útesu.

Joseph S. Nye je profesorem Harvardovy univerzity a autorem knihy Presidential Leadership and the Creation of the American Era, která se připravuje k vydání.

Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil David Daduč. Mezititulky jsou redakční.


Video