Irácká televize vysílá seznamy leteckých krytů. Benzinové pumpy jsou v obležení a lidé horečně nakupují elektrické generátory, potraviny a vodu, píše americký list Christian Science Monitor.
V jediné nemocnici se osm žen ve stejný den rozhodlo raději podstoupit císařský řez, než aby riskovaly, že budou muset rodit, až budou kolem padat bomby.
Irácká ministerstva odpojila všechny počítače, které nejsou nezbytně nutné. Spolu s dalším zařízením je raději nechala odvézt do bezpečí.
Celé rodiny se s polštáři a peřinami naskládaly do otlučených starých aut ve snaze odjet z Bagdádu do bezpečnějších oblastí země. Ti, kdo se rozhodli zůstat, přelepují okna lepící páskou, aby je při výbuších nezranily vyražené kousky skla.
Nezdá se, že by tyto dny byly nejvhodnější chvílí pro komedii. Ale když popojdete po ulici Saadún k divadlu Vítězství, zjistíte, že má každý večer plno. Diváci tu navíc padají smíchy ze židlí, i když občas je ten smích hodně trpký.
Černá komedie "Nemusíš nic říkat, už jsem to pochopil" je od všeho kousek. Trochu satira, trochu politické prohlášení a trochu absurdní divadlo, které se snaží Iráčanům na hraně války poskytnout alespoň malý únik od reality.
V té se za poslední roky spojil nedostatek základních životních potřeb v důsledku dvou válek, autoritářské vlády Saddáma Husajna a západních sankcí.
Jedna z postav si vylévá srdce v dojemném vyznání, jen aby slyšela: "Ne, lásko, pokud nemáš příděly potravin, nikdo se za tebe neprovdá."
O chvíli později jde stará vetchá dáma žádat o důchod a její spoluhráč na scéně hlásí: "Ale ne, že bychom tu vážně měli antrax?!" v narážce na jednu z biologických zbraní, které podle Spojených států Irák ukrývá.
"Lidem se tu daří aspoň na chvíli utéct před vlastními problémy," říká Nazar Avní, majitel divadla, kde každý večer 600 až 1200 Iráčanů zaplatí asi 25 korun, aby se mohli podívat na tuhle hru. Vznikla sice už před třemi roky, ale teprve dnes rezonuje s náladou v ulicích a někteří diváci ji prý viděli už dvěstěkrát.
Největší porce satiry samozřejmě z jeviště srší na USA, které jsou zpodobněny coby zešílevší supervelmoc, jež je během hry postavena před soud.
"Na Zemi opravdu existuje jedna jaderná velmoc a my se musíme spojit, abychom se jí ubránili," říká jedna z postav.
Vzápětí jeviště potemní a na plátně se objeví záběry nukleárních hřibů. "Viděli jsme to bombardování?" ptá se postava poté, co jeviště znovu osvětlí reflektory. "Zítra zase stoupnou ceny," dodává s mrknutím k divákům.
Herci, kteří ve hře hrají, jsou přesvědčení, že smích je nejlepší protilátkou na strach. "Lidé mají starosti, strach, cítí bolest a obavy z budoucnosti, o svou rodinu," říká herec Chálid Ahmad Mustafa. "My je necháme smát, aby alespoň na chvíli zapomněli. Jsem Iráčan, ale taky jsem herec," dodává ve své miniaturní šatně.
"Budu bojovat ve válce proti USA, ale ne se zbraní v ruce, budu bojovat svým uměním. Jsem připravený v tom pokračovat do poslední chvíle," říká herec.
Pořád ještě si pamatuje tu noc, kdy v roce 1991 začaly padat na Bagdád bomby.
"Hrál jsem ještě ten večer, než začal americký útok. Je hrozné slyšet sténat zraněné a vidět, jak se kolem vás hroutí zasažené domy. Mám roční dceru a už jsem si pro ni připravil špuntíky do uší. Nechci aby slyšela věci, ze kterých bude vyděšená celý život," dodává Chálid.
 Noční Bagdád při náletu spojenců. Městem kvílely sirény a na jihu se blýskalo z výbuchu granátů (16. února 2001) |
