Co bych za to býval dal, kdyby sem v roce 1968 vtrhli Američané a zbavili nás odporného komunismu. Nevím, jak se svět může jinak než válkou zbavit takových "lidí" jako je Saddám, Kim Čong Ill, Fidel Castro nebo Hitler. Znáte jiné řešení? Ptal se jeden ze čtenářů.
"Špatný režim se hroutí sám od sebe," odpovídal Asad. "V roce 1989 se zhroutil režim v ČSSR, protože ztratil důvěru lidí. Diktátorský režim, jako byl Saddámův, by nebylo možné svrhnout jinak než silou," domnívá se rodilý Bagdáďan.
Kdo je Mohamad Asad
Doktor Mohamad Asad by měl v Bagdádu slušnou akademickou kariéru. Vybral si však Prahu a svobodu. Když vidí v televizi hořící budovy v Bagdádu, chce se mu plakat. V těchto ulicích si hrál s kamarády, v sousedství chodil do školy.
Mohamad Asad získal na českých školách titul doktora věd. Pracuje v benzinové pumpě na Žižkově.
Nestěžuje si: z Iráku utekl před Saddámovým režimem. Tady se oženil a vychoval dvě děti. Dlouhovlasou okatou Zejneb (její jméno znamená v arabštině pouštní květinu), vysokoškolačku, jejíž fotografii má vystavenou s patřičnou otcovskou pýchou na televizi.
A ještě syna Zijada, jehož jméno znamená něco jako "ten, který má něco navíc". "Nezní jejich jména hezky?" ptá se pan Asad.
Irácká komunita u nás začala vznikat v šedesátých létech, když Československo s otevřenou náručí přijímalo na své školy studenty ze zemí třetího světa.
S postupným přituhováním iráckého režimu přibývalo politických emigrantů. Mezi ně patří i Mohamad Asad.
Maminka se schovala v koutě
Do Iráku se od roku 1979 už nevrátil. To si ještě se ženou mysleli, že se tam dá žít. Nabídli mu dokonce místo na univerzitě a funkci proděkana.
Ale byla tu ještě druhá, hořká strana mince: požadované členství ve vládní straně Baas. Ta si ve svých přesvědčovacích metodách nezadala s našimi komunisty let padesátých.
"Otce mi zavřeli když mu bylo 87 let, i já jsem byl dva roky za mřížemi," říká Mohamad Asad. Nechce se vytahovat, ale prostě je to tak.
"Řekli mi: Buď půjdeš s námi, nebo proti nám." A tak posadil svou těhotnou ženu do prvního letadla a letěli do Prahy.
Od té doby čeká na to, až Saddámův režim padne. Snad se pak podívá za svou maminkou do Bagdádu.
Zatím jen listuje novinami a přepíná z americké televize na televizi syrskou a egyptskou. Snaží se číst mezi řádky válečné propagandy. A má strach.
"Moje rodina bydlí v Bagdádu nedaleko vojenské základny. V roce 1991 se při bombardování v našem domě vysypala okna. Moje stará maminka se schovávala někde v koutě pokoje. Teď Američané rozbili okna zase. Jen se modlíme, aby se nestala nějaká chyba. A že se může stát, to víme všichni."
Žena v hospodě? A proč?
Pan Asad Saddáma nemá rád. "Než opustí Irák, nezbude z něj kámen na kameni," říká. A nesouhlasí ani s Američany, kterým jde podle něj hlavně o ropu.
Právě o politice, a taky o problémech, které postihují jejich rodiny tam v Iráku, kde právě teď dopadají bomby, si povídá každý čtvrtek v "iráckém klubu". Jak takový klub vypadá?
Rezervuje se stůl v jedné z mnoha pražských hospod. Řeč je o tom, co se děje ve světě a jak se mají příbuzní v Iráku. Neštěstí za neštěstím, a tak je to debata plná smutku a vášně.
Iráčané se překřikují, skáčou si do řeči, gestikulují... Ale kde jsou zrovna teď jejich ženy? U stolu nesedí ani jedna. Ptáme se ho, proč neberou Arabové své ženy do restaurací.
Když se totiž jdete podívat do nějaké turecké nebo jiné arabské restaurace, vždycky tam potkáte jen samé muže s fajfkami, jak se dívají na fotbal.
"A byli jste se projít někdy v poslední době po hospodách žižkovských?" odpovídá pohotově Mohamad Asad. "Kolik je tam mužů s manželkami?"
Čtyři ženy? Vy jste se asi zbláznili!
S emancipací českých žen Mohamad Asad problém neměl, a proto se do jedné z nich ještě za studií na "zemědělce" zamiloval.
V Iráku tradice umožňuje, aby muž měl když chce - manželky třeba čtyři. Panu Asadovi stačí bohatě jen jedna žena. "Ještě abych měl čtyři! Dá mi problém zvládnout jednu!"
Za svůj domov považuje Česko, do Iráku by se pravděpodobně nevrátil, ani kdyby Husajn padl. "Tady jsem šťastný, tady jsem doma," říká. Ani vlastně nemusí. Že je tu šťastný, to je na něm prostě vidět.
 Doktor Mohamad Asad by měl v Bagdádu slušnou akademickou kariéru. Vybral si však Prahu a svobodu. (10. dubna 2003) |
