Tato slova jsou napsána v doslovu jedné knihy s ekonomickou tematikou. Smyslem knihy je pojmenovat věci pravými jmény: použití síly k odebrání života je vraždou, zbavení člověka svobody se nazývá otroctvím a odebrání majetku je krádeží. 20. století bylo stoletím ideologií, které tyto jednoduché pravdy nepřijímali a soustavně usilovaly o jejich vymýcení, ať už prostřednictvím morálního relativismu, soustavné propagandy či s pomocí podivného newspeaku, jehož eufemismy měly zakrývat nepříjemnou skutečnost.
Že se totalitní režimy režimy neudržely, lze do značné míry přičíst i tomu, že ve svém úsilí znejasnit základní pojmy a imperativy lidské existence neuspěly. Spolu s jejich zánikem jsme se dočkali i částečného uznání absolutních etických hodnot. Myšlenka soukromého vlastnictví a osobní svobody byla ( a je ) stále více přijímána.
Posledním kolbištěm, na kterém se střetávají zastánci lidské svobody a odpovědnosti s příznivci staronových ideologií a "vědeckých" oborů, je otázka počátku lidského života. Stále ještě existuje skupina lidí, která odpírá člověku právo na nerušený vývoj osobnosti, právo na budoucnost. Proti tvrzení, vycházejícím z prastarého principu, jež člověku dává právo na život, však tito lidé nestaví námitky stejně zásadní, ale pouze argumenty technického typu. Výčet takovýchto tvrzení byl naposledy zveřejněn v článku "Zákaz interrupcí žádné problémy neřeší".
Hlavní myšlenkou článku je tvrzení hojně uplatňované v řadě diskusí, totiž že "zákaz nic neřeší". Nenechme se však zmást, to pouze autorka chce říci, že každý zákaz může být překročen - nic více a nic méně. Z této skutečnosti je však jakousi nepochopitelnou úvahou dále dovozováno, že takový zákaz je proto zbytečný. Jinými slovy, krádeže jsou zakázány a přesto se krade, proto můžeme zákaz krádeží zrušit a ponechat vše svobodné volbě. Tato žertovná logika je velmi rozšířena ( lze předpokládat brzký vznik Hnutí za svobodnou volbu krást ), bohužel je však brána vážně. Zároveň je vysloven názor, že jakýkoliv zákaz vylučuje svobodnou volbu.
Zkusme se na to dívat z druhé strany: pokud je krádež majetku zakázána a přesto se krade, znamená to, že i přes formální zákaz existuje možnost svobodné volby. Jinými slovy, zákaz nemá co do činění se svobodnou volbou, ale je otázkou principu - říká, co je dobré a co špatné. Svobodná volba je pak rozhodnutím mezi těmito možnostmi a platí, že společnost zákazem předchází důsledkům špatné volby. V ideálním případě takovýto zákaz sleduje přirozená práva člověka, jak byla zmíněna v úvodu článku. Ideál je však zatím nenaplněn - kdybychom měli soudit podle našich zákonných norem, majetek je v této společnosti důležitější než lidský život, protože majetek je lépe chráněn než budoucnost člověka na počátku jeho vývoje.
Další zajímavou myšlenkou je tvrzení, že není důležité, kdo dítě vychovává, ale jak ho vychovává. Proti tvrzení nelze nic namítat, nicméně nelze ho ani přeceňovat. Vždyť podobné myšlenky jsou jako vystřižené z úvah nejrůznějších ideologů, kteří přemýšleli, jak si zajistit obyvatelstvo ideologicky silné a morálně slabé. Pod heslem nejlepší péče dětem byla zajišťována státní výchova, která posilovala stát a oslabovala soudržnost společnosti. Autorka projevuje chvályhodnou obavu o výchovu některých dětí a před špatně fungující rodinou upřednostnila homosexuální páry. Nicméně už kvůli těm dětem by udělala by lépe, kdyby svou myšlenku formulovala způsobem: "Mohlo by se mít týrané dítě s maminkou a tatínkem lépe u jiného tatínka a maminky?" Soudím, že by celá společnost autorce na tuto otázku odpověděla kladně, čímž bychom se vyhnuli jakýmkoliv případným sporům. Je-li jen málo otázek, ve kterých se společnost zcela shodne, pak tato mezi ně určitě patří.
Posledním zajímavým tvrzením je, že ( nikdo ) nemá právo zasahovat ( zákazem ) do rozhodování jiných. To je sice možné a dokonce nutné tam, kde nejde o nic důležitého, není to však možné v otázkách zásadních, k nimž většina lidí otázku lidského života a jeho budoucnosti počítá.
Pokud článek začínal zděšením autorky, zakončoval se zděšením čtenáře - i v dnešní době žijí lidé, kteří necítí potřebu zákonné ochrany budoucnosti lidského života. Člověku v jejich pojetí budoucnost nenáleží.
Že se totalitní režimy režimy neudržely, lze do značné míry přičíst i tomu, že ve svém úsilí znejasnit základní pojmy a imperativy lidské existence neuspěly. Spolu s jejich zánikem jsme se dočkali i částečného uznání absolutních etických hodnot. Myšlenka soukromého vlastnictví a osobní svobody byla ( a je ) stále více přijímána.
Posledním kolbištěm, na kterém se střetávají zastánci lidské svobody a odpovědnosti s příznivci staronových ideologií a "vědeckých" oborů, je otázka počátku lidského života. Stále ještě existuje skupina lidí, která odpírá člověku právo na nerušený vývoj osobnosti, právo na budoucnost. Proti tvrzení, vycházejícím z prastarého principu, jež člověku dává právo na život, však tito lidé nestaví námitky stejně zásadní, ale pouze argumenty technického typu. Výčet takovýchto tvrzení byl naposledy zveřejněn v článku "Zákaz interrupcí žádné problémy neřeší".
Hlavní myšlenkou článku je tvrzení hojně uplatňované v řadě diskusí, totiž že "zákaz nic neřeší". Nenechme se však zmást, to pouze autorka chce říci, že každý zákaz může být překročen - nic více a nic méně. Z této skutečnosti je však jakousi nepochopitelnou úvahou dále dovozováno, že takový zákaz je proto zbytečný. Jinými slovy, krádeže jsou zakázány a přesto se krade, proto můžeme zákaz krádeží zrušit a ponechat vše svobodné volbě. Tato žertovná logika je velmi rozšířena ( lze předpokládat brzký vznik Hnutí za svobodnou volbu krást ), bohužel je však brána vážně. Zároveň je vysloven názor, že jakýkoliv zákaz vylučuje svobodnou volbu.
Zkusme se na to dívat z druhé strany: pokud je krádež majetku zakázána a přesto se krade, znamená to, že i přes formální zákaz existuje možnost svobodné volby. Jinými slovy, zákaz nemá co do činění se svobodnou volbou, ale je otázkou principu - říká, co je dobré a co špatné. Svobodná volba je pak rozhodnutím mezi těmito možnostmi a platí, že společnost zákazem předchází důsledkům špatné volby. V ideálním případě takovýto zákaz sleduje přirozená práva člověka, jak byla zmíněna v úvodu článku. Ideál je však zatím nenaplněn - kdybychom měli soudit podle našich zákonných norem, majetek je v této společnosti důležitější než lidský život, protože majetek je lépe chráněn než budoucnost člověka na počátku jeho vývoje.
Další zajímavou myšlenkou je tvrzení, že není důležité, kdo dítě vychovává, ale jak ho vychovává. Proti tvrzení nelze nic namítat, nicméně nelze ho ani přeceňovat. Vždyť podobné myšlenky jsou jako vystřižené z úvah nejrůznějších ideologů, kteří přemýšleli, jak si zajistit obyvatelstvo ideologicky silné a morálně slabé. Pod heslem nejlepší péče dětem byla zajišťována státní výchova, která posilovala stát a oslabovala soudržnost společnosti. Autorka projevuje chvályhodnou obavu o výchovu některých dětí a před špatně fungující rodinou upřednostnila homosexuální páry. Nicméně už kvůli těm dětem by udělala by lépe, kdyby svou myšlenku formulovala způsobem: "Mohlo by se mít týrané dítě s maminkou a tatínkem lépe u jiného tatínka a maminky?" Soudím, že by celá společnost autorce na tuto otázku odpověděla kladně, čímž bychom se vyhnuli jakýmkoliv případným sporům. Je-li jen málo otázek, ve kterých se společnost zcela shodne, pak tato mezi ně určitě patří.
Posledním zajímavým tvrzením je, že ( nikdo ) nemá právo zasahovat ( zákazem ) do rozhodování jiných. To je sice možné a dokonce nutné tam, kde nejde o nic důležitého, není to však možné v otázkách zásadních, k nimž většina lidí otázku lidského života a jeho budoucnosti počítá.
Pokud článek začínal zděšením autorky, zakončoval se zděšením čtenáře - i v dnešní době žijí lidé, kteří necítí potřebu zákonné ochrany budoucnosti lidského života. Člověku v jejich pojetí budoucnost nenáleží.
