Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Integrace České republiky do EU

  20:04aktualizováno  20:04
Již více než deset let usiluje náš stát o vstup do Evropské unie. Po listopadu 1989 se nám zdálo, že vstup České republiky do Evropské unie je otázkou několika málo let. V průběhu času se však ukázalo, že proces začleňování do evropských struktur bude daleko obtížnější, a to jednak z důvodu naší nepřipravenosti na vstup do Evropské unie, ale i z důvodu stále menší ochoty současných členů k rozšiřování Evropské unie.

1. Evropská unie a my
Tyto státy jakoby se stále více obávaly, že náš vstup do Evropské unie bude mít za následek snížení jejich blahobytu. Jak je nákladné obnovení normálních poměrů v postkomunistické zemi jasně ukázal proces znovusjednocení Německa.

A tak ze slibů Evropské unie z počátku devadesátých let o rychlém přijetí postkomunistických zemí nezbylo prakticky nic. Zdá se, jako by se Evropská unie s přibližováním data přijetí těchto států stále více jejich vstupu do svých řad bránila. Proto vymýšlí nové a přísnější požadavky na kandidátské státy a odmítá stanovení přesného data rozšíření.

Domnívám se, že i přes tuto, mírně řečeno, „zdrženlivost“ našich evropských partnerů, bychom neměli polevovat v našem úsilí o splnění všech kritérií pro vstup a naše zahraniční politika by měla neustále vysílat jasné signály o našem eminentním zájmu o přijetí do Evropské unie.

Postoje typu „když nás tam nechcete, tak my se bez vás také obejdeme“ by totiž byly v současné geopolitické konstelaci a vzhledem k  velikosti našeho státu více než sebevražedné.

Neměli bychom opakovat stejnou chybu jakou jsme učinili již jednou v případě velké a kupónové privatizace. Tehdy nám naše národní hrdost nedovolovala rozprodávat naše národní zlato a stříbro zahraničním kapitalistům a zvolili jsme raději českou cestou privatizace, po které nás vedli kapitáni českého průmyslu. Kam nás tato cesta dovedla, je nejlépe patrné z  porovnání stavu dvou Škodovek - té plzeňské a mladoboleslavské. Rovněž kupónová privatizace byl spíše populistický pokus o třetí cestu než skutečně efektivní metoda privatizace. Měla být použita  pouze jako doplňková a spíše okrajová metoda a nikoliv v takovém rozsahu, jak se stalo. Po bitvě je jistě každý generálem, ale je možné se z našich chyb poučit a v budoucnu je neopakovat.

Podle mého názoru není přehnaná národní hrdost na místě ani v případě přibližování k Evropské unii. Je daleko spíše nutné napnout všechny síly, abychom co nejdříve splnili evropská kritéria. Přistoupení k Evropské unii, ať už k němu dojde za rok nebo za deset let, se nám vyplatí i za cenu zpočátku druhořadého členství a dočasného omezení volného pohybu pracovních sil a vyplatí se samozřejmě z dlouhodobého hlediska i ostatní Evropě.

Vstup do Evropské unie byl přece od roku 1989 vedle našeho členství v NATO hlavním zahraničně-politickým cílem naší diplomacie. Za prvních deset let se nám podařilo polovinu tohoto úkolu splnit, a to zase není tak málo. Zbývá nám ještě druhá polovina. Teprve až se staneme členem Evropské unie, bude definitivně uzavřena temná kapitola našich dějin druhé poloviny dvacátého století.

2.  Budoucnost  Evropské unie
Proces sjednocování evropských států, přes mnohé úspěchy a nepopiratelný pokrok, není ještě zdaleka ukončen. Nestačí pouze změnit název z „Evropská společenství“ na „Evropská unie“, je nutné celý proces urychlit a prohloubit.

Pravděpodobně největším úspěchem Evropské unie posledních let je zavedení společné měny Euro, a to i přes výkyvy kursu této měny v poslední době. Je proto pro mě nepochopitelné počínání Velké Británie a Dánska, které se ke společné evropské měně nepřipojily. V případě Velké Británie má jisté počáteční váhání své historické kořeny, ale postoj pětimilionového Dánska je skutečně zarážející. Ještě více mě udivuje zpupnost, s jakou Švýcaři a Norové odmítají členství v Evropské unii. Jedná se sice o státy s jednou z nejvyšších životních úrovní v Evropě, ale tato jejich krátkozrakost by se jim mohla v budoucnu vymstít. To platí zejména o Norsku, jehož blahobyt je založen zejména na jeho ropném bohatství. Ropa ale jednou dojde a nikde není psáno, že i poté bude náruč Evropské unie tak otevřená jako v současnosti. Tyto státy by také mohly jednoho dne skončit v izolaci a relativní bídě.  

 V Evropské unii je častým terčem kritiky bruselská byrokracie. Domnívám se, že nejvíce prostředků spolyká sbližování národních právních řádů jednotlivých členských států a překládání evropských norem do všech národních jazyků.

Co se týče nejednotnosti právního řádu Evropské unie, představuje pravděpodobně největší překážku harmonizace existence dvou právních systémů v současné Evropě - kontinentálního a anglosaského.

Řešením je v prvé fázi vytvoření určitého společného právního základu s jistými národními specifiky a ve druhé fázi pak přijetí jednotného právního řádu všemi evropskými státy. Tento právní řád by měl obsahovat pozitivní prvky jak kontinentálního, tak anglosaského právního systému. Určitým vzorem by v tomto případě mohly být právní řády skandinávských států, které představují jakýsi přechod od kontinentálního k anglosaskému právnímu systému.

V tomto právním řádu by například mohl být zachován britský precedenční soudcovský systém z důvodu sjednocení rozhodovací praxe soudů a právní jistoty občanů, ale zároveň by mohla být převzata legislativní úloha parlamentu známá z kontinentálního právního systému. Soudcům by mohla být přiznána zákonodárná iniciativa. Tyto úvahy jsou ovšem spíše teoretické a realizovatelné v řádu několika desítek let.

Domnívám se, že problém jazykové roztříštěnosti bude nutné v následujících letech řešit, a to i v souvislosti s dalším rozšiřováním Evropské unie na východ. Evropské státy by se měly shodnout v první fázi na třech a ve druhé fázi na jednom úředním jazyku.

Jednalo by se pravděpodobně v první fázi o angličtinu, němčinu a francouzštinu a ve druhé fázi o angličtinu. V současné době se téměř v celé Evropě vyučuje angličtina  již na základní škole, proč by tedy naši potomci nemohli být dvojjazyční. Pokud by se podařilo zavést jeden úřední jazyk v celé Evropské unii, byl by to nesporně obrovský krok kupředu. To je ale zatím pouze vzdálená hudba budoucnosti.

Dalším problematickým bodem evropského sjednocování je otázka zachování národní suverenity jednotlivých členských států. V Evropské unii se střetávají dva názorové směry: první představují zastánci zachování suverenity jednotlivých členských států Evropské unie a pouze jakési zastřešující úlohy této instituce, druhý proud je reprezentován zastánci silného evropského centra a postupného oslabování vlivu národních exekutiv.

Příklad Spojených států amerických podle mého názoru jasně ukázal, že správná je pouze druhá varianta. Bohužel v současné Evropě stále ještě převažují zastánci první alternativy. Věřím, že v budoucnu převáží směr druhý. Pokud se Evropa chce stát v budoucnu skutečně rovnocenným partnerem Spojených států amerických a dynamicky se rozvíjející východní a jihovýchodní Asie, musí se nezbytně federalizovat.

Představitelé Evropské unie by měli postupně vystupovat ze stínu představitelů národních vlád a začít se stýkat na nejvyšší úrovni se členy americké administrativy i s politiky jiných států. Ve světle politické a ekonomické emancipace by však nemělo dojít k vojenskému osamostatnění Evropy a rozštěpení Severoatlantické aliance.

Vojenská spolupráce obou břehů Atlantiku je podle mého názoru jediným možným garantem zachování světového míru, protože pouze silný a co nejpočetnější vojenský blok má dostatečné preventivní působení na případné agresory. Není samozřejmě pochyb o tom, že Evropa by si měla začít řešit své problémy na svém území vlastními silami, ale to neznamená rozpad NATO.

I po vytvoření Spojených států evropských je samozřejmě nutné zachovat určitou nezbytnou míru autonomie národních států, jak je tomu ostatně i v případě americké federace. Na federální úroveň by však každopádně měly být delegovány pravomoci v oblasti společné zahraniční politiky, společné obrany a společné měnové a hospodářské politiky.

Nezbývá nám, než si nakonec popřát, abychom se členy společné Evropy stali co nejdříve a aby Evropská unie pokračovala úspěšně ve svém procesu integrace.         

David Koňata, Praha
david.konata@pm.ds.mfcr.cz







Hlavní zprávy

Další z rubriky

Prezidentský kandidát Michal Horáček při představování slibů pro prvních sto...
Jsem sám sobě největším soupeřem, říká kandidát na Hrad Horáček

Rozhodně bych nikdy neudělil abolici jako prezident Václav Klaus, slibuje Michal Horáček. „Vlastně tím řekl - transformace skončila, zapomeňte,“ zhodnotil část...  celý článek

Rudá voda ve Vltavě (14.8.2017)
Aktivisté při lití barvy do Vltavy trest nedostanou, nechce ho ani povodí

Červená barva ve Vltavě podle policie nebyla škodlivá a nezpůsobila žádné škody. Během vylévání barvy aktivisté sice polili také část zídky Mánesa, ale majitel...  celý článek

Ivana Zemanová oznámila na tiskové konferenci strany SPO, že má její manžel...
Zeman může kandidovat na Hrad, nasbírali mu 59 263 podpisů občanů

Prezident Miloš Zeman je druhým kandidátem na post příští hlavy státu, jemuž se už podařilo nasbírat potřebný počet podpisů občanů, aby mohl svůj post...  celý článek

Soutěž: vyhrajte první český elektrokočárek
Soutěž: vyhrajte první český elektrokočárek

Pohon, světla, automatické houpání a ohřívač stravy vám usnadní každý výlet.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.