V posledních třech týdnech před volbami se kampaň vyhrotila přímo do referenda o dalším pokračování Jiřího Paroubka, této dominantní politické postavy současnosti.
Poté, co ani po své porážce neodstoupil a fakticky nastartoval další volební kampaň, je závěr z dnešní situace jediný: nelze sestavit funkční vládu se spolehlivou většinou v Poslanecké sněmovně tak, aby to nepoškodilo vztahy ODS a ČSSD s jejich "částí" veřejnosti.
Co z toho vyplývá? Současná politická reprezentace se musí přestat dívat na českou politiku aktuálním prizmatem sestavení vlády. Na místě je přijmout perspektivu fungování politického systému v dalších deseti dvaceti letech. Přijetí této optiky jim přehodí priority a přiblíží je ke skutečně "velké dohodě", na jejímž konci bude sestavení vlády.
V čem by dohoda spočívala? Politici se shodnou na časově omezeném mandátu pro kabinet (rok, dva?) a zabudování pojistek do nového volebního zákona, aby se podobná patová situace už nemohla po žádných volbách opakovat.
Pokud přistoupí na tuto "velkou dohodu", nebude už "malá dohoda" o konkrétní překlenovací vládě takovým problémem. V té chvíli už bude jedno, jestli bude mít charakter politický, polopolitický, nebo čistě expertní. Ve své praktické podobě bude jen funkcí "velké dohody".
Navíc "velká dohoda" ospravedlní tuto nestandardní vládu i před odeesovskou i sociálnědemokratickou veřejností. Zbývá pak odpovědět na otázku otázek. Existuje možný kompromis na změně volebního zákona, který by sladil zájmy pravice i levice, malých a velkých a stran, a dokonce i Ústavního soudu?
Tou inspirací by mohl být příklad z dnešní Itálie. Nedávné parlamentní volby zde dopadly tak, že pravý i levý blok získaly shodně 49 procent a o vítězi rozhodovaly setiny procenta. Navzdory tomu dnes lídr levice Romano Prodi disponuje spolehlivou většinou v parlamentu a ústavní instituce spolehlivě fungují.
Základní charakteristikou italského volebního zákona je, že nutí strany levice a pravice sdružit se do předvolebních bloků. Volič pak v rámci bloku dává svůj hlas konkrétní politické straně a podle d'Hondtovy formule (stejné jako u nás) se přepočítávají v rámci bloku hlasy na mandáty.
Voliči to dává větší komfort než dnes v českých poměrech, kdy neví, zda volit "srdcem" menší stranu, nebo takticky větší partaj, která má šanci zvítězit. Pokud volby skončí patem, jako nedávno v Itálii, nastupuje volební prémie.
Jinak řečeno, blok, který nezíská 55 procent, dostává tolik mandátů, aby to odpovídalo pětapadesáti procentům křesel v parlamentu. Tato specifická varianta poměrného systému také zajišťuje, že není ohrožena existence malých politických stran, což je vůdčí hledisko všech volebních nálezů českého Ústavního soudu v posledních letech.
