Že to zní jako nesmysl? V roce 1947 vznikl stát s 350 miliony obyvatel, převážně negramotných, kteří prakticky neznali průmyslovou výrobu a až do 80. let preferovali socialistický způsob řízení hospodářství.
Dnes je Indie nejlidnatější demokracií světa se čtvrtou nejvyšší kupní silou, má slušný arzenál nukleárních zbraní a vyrábí nadzvukové stíhačky a rakety středního doletu. V informačních technologiích patří mezi světovou špičku.
Zároveň tu žije více než třetina chudiny celé zeměkoule, polovina lidí zůstává negramotných a v jednom městském bytě vedle sebe běžně žije deset až patnáct lidí, takže většina indických jazyků nemá výraz pro soukromí. Dohromady to dává impozantní celek, který má jedinou chybu - občas postrádá hlavu a patu.
"Indie nemůže být národem s ostrovy velkého růstu a rozsáhlými oblastmi nedotčenými rozvojem," řekl dnes v projevu k výročí nezávislosti premiér Manmóhan Singh. Navzdory ekonomickému růstu musí Indie zintenzivnit boj s chudobou, podvýživou a nemocemi, jinak nebude skutečně nezávislým státem, prohlásil.
Bohatá země chudých lidí
V noci na 15. srpna 1947 pronesl první indický premiér Džaváharlál Nehrú z budovy parlamentu v Dillí památnou řeč: "Zatímco svět spí, Indie se probouzí k životu a svobodě."
Nehrú, jenž kvůli tomuto okamžiku strávil polovinu života po věznicích, hovořil o příležitostech a budoucích vítězstvích. Znal však svou zemi příliš dobře na to, aby svou řeč nezakončil otázkou: "Jsme dost moudří na to, abychom tuto příležitost využili?"
Jeho skepse byla opodstatněná. O den dříve vznikl několik set kilometrů na západ jiný stát, Pákistán. Rázem nastal obousměrný exodus, při němž byly zmasakrovány celé kolony muslimů i hinduistů. Střízlivé bilance dnes hovoří o půlmilionu mrtvých, desítkách tisíc znásilněných žen a o deseti milionech uprchlíků bez střechy nad hlavou.
Společné narozeniny tak přinesly do vínku také společné nepřátelství, které se nepodařilo uhasit dodnes. Jediný rozdíl spočívá v tom, že pokud by se konflikt vyhrotil, mohl by přerůst v nukleární válku.
Válečný pokřik se ozýval z Islámábádu i včera, neboť tu také probíhaly oslavy. Premiér Šaukat Azíz při vztyčování vlajky sliboval odvrátit úder jakékoli "cizí mocnosti", aniž bylo jasné, zda tím myslí Indii, či případný útok USA proti Al-Kajdě na území Pákistánu.
Obě země mají dost vlastních problémů, které trochu krotí jejich bojové nadšení. V chudším Pákistánu se pravidelně dostávají k moci polovojenské režimy a stát nemá pod kontrolou celé své území. V průměru o něco bohatší Indie pak zůstává zemí nesmiřitelných kontrastů.
Nejlépe to charakterizoval sám Nehrú, a sice ještě před jejím vznikem roku 1944: "Indie není chudá země. Je hojně zásobená vším, co země potřebuje k bohatství. Přesto jsou její obyvatelé chudí."
Kdekdo říká, že toto hodnocení stále platí. Pro Indii je typické, že se netýká nejméně 300 milionů lidí. Totiž příslušníků střední třídy, kteří se svými spotřebními návyky příliš (a vlastně ani početně) neodlišují od obyvatel západní Evropy.
Dalších 800 milionů Indů však žije v jiném století. V zemi se šedesátiletou parlamentní tradicí je nejrespektovanějším zákonem kastovnictví. Přes zarputilý boj vlády proti předsudkům zemře každých 100 minut nevěsta, jejíž rodina nesehnala dost vysoké věno a chce si "zachovat tvář" tím, že ji polije kuchyňským benzinem a zapálí.
Jak se ukazuje, některé tradice v Indii nevykoření ani ten nejprudší vývoj. Budou pro Indii typické i 120 let od vyhlášení nezávislosti?
