Úkolem zákona však není chránit toho pána před impotencí ani před rakovinou. Pokud nejsme zarytými socialisty, musíme považovat jeho rozhodnutí riskovat zdraví a život za svobodné a uvážené. Zákon se nemá plést do toho, co dělá dospělý člověk se svým životem.
Ale zákon je od toho, aby chránil před zvyklostmi onoho pana X druhé. A jak se zdá, takzvaný protikuřácký zákon, který přijala včera Sněmovna, když přehlasovala Senát, tak přinejmenším v jednom důležitém bodě nečiní.
Jádrem sporu je a zůstane kouření v restauracích. Odpůrci normy, kterou schválili poslanci, tvrdí, že ho umožňuje. Nekuřák se tak může ocitnout v roli nesvobodného jedince. Jeho volba je kormutlivá. Buď se nenají, nebo bude vdechovat kouř, který si oškliví a bojí se jeho následků. Zastánci zákona tvrdí, že povede k tomu, že kuřáci a nekuřáci budou v hostincích odděleni a že spokojeni budou všichni. Ne jako v Irsku a Itálii, kde musí milovníci cigaret potupně vystávat před svou krčmou, pokud si chtějí zakouřit.
V ideálním liberálním světě by vše vyřešil trh: hospodští by byli nuceni zřizovat kvůli nekuřákům přinejmenším zcela oddělené místnosti nebo větší množství nekuřáckých restaurací. Stát by pak nemusel mocensky řešit něco, co vyřeší geniální mechanismus volné soutěže.
Pokud na to naši zákonodárci spoléhají, sláva jim. Potom si ale mohli ušetřit hodiny a hodiny práce nad zákonem. Pokud ho nepovažují za zbytečný, udělali ho špatně. Zaobírali se malichernostmi, jako je maximální počet cigaret v jedné krabičce, důležitý problém však obešli.
