Iluze postupně opadávají

  • 3
Ještě nikdy jsem neviděl spokojenější výraz ve tvářích dvou politiků, kteří se na ničem podstatném nedohodli, než byly zářící obličeje Stanislava Grosse a Miroslava Grebeníčka po jejich vzájemné schůzce.

Stejně spokojený výraz předvedl Stanislav Gross po schůzce s leadrem KDU
Kalouskem. S ním se ovšem o něčem konkrétním dohodl, dohodli se na "vázacím
glejtu", který poslanci koalice podepíší, aby tím upevnili nerozbornou jednotu koalice. 

Předseda třetí koaliční strany, Pavel Neměc, ke schůzce pozván nebyl, a ani nebyl konsultován, jeho strana je v této "nové a pevnější" koalici pasažérem který ví, že nemůže vystoupit, protože všechny kliky ode dveří vagonu již postupně vyhodil z okna. O dohodě o vázacím glejtu se dozvěděl od novinářů během festivalu v Karlových Varech, a jak se dalo očekávat, okamžitě vyslovil souhlas.

Zcela stranou, nepovšimnuta medii zůstala otázka ústavnosti takového
"vázacího dopisu". Ústava je zcela specifická, její článek 26 zní:Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.

Jen pro připomínku, slib poslance a senátora podle článku 23.(3) Ústavy zní:
"Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a
zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho
lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."

I pokud připustíme, že jeho "svědomí" je natolik pružné, že koaliční poslanec nepokládá za nepřípustné podepsat dokument, který jej již předem zavazuje hlasovat pro, nebo proti čemukoliv, je zde stále ještě ten protivný  článek 26, se kterým je podpis jakéhokoliv závazku poslance hlasovat podle pokynů druhé osoby, nebo strany v ostrém protikladu.

Navíc, pokud můžeme věřit českému tisku, podpisy jsou již nyní sbírány od poslanců Sociální demokracie, aniž by tito "zástupci lidu" věděli, k čemu se vlastně, kromě bezpodmínečné poslušnosti, zavazují, protože ani program vlády, které budou svým "svobodným" hlasem vyjadřovat důvěru, není ještě znám.

Odmítám argument, že se vlastně o nic nejedná, že poslanci hlasují podle stranického klíče i nyní, není to nic nového a systém politických stran je na takovém hlasování vlastně založen. Není to pravda, poslanci samozřejmě většinou hlasují spolu se svou stranou, ale hlasují tak proto, že jsou členy, nebo kandidáty stran, se kterými se názorově ztotožňují, a jejichž program chtějí prosazovat.

Je proto zcela logické, že ve většině případů hlasují jednotně se svou stranou, a není to nijak v protikladu s jejich slibem vykonávat svůj mandát podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí. Vynucovat si jejich poslušnost podpisem, je něco zcela jiného, je to podle mého názoru hrubým porušením ústavy. Co se stane v případě, podá-li někdo stížnost k ústavnímu soudu na ty, kdo k podpisu poslance vyzývají, a na
každého jednotlivého poslance, který takto hrubým způsobem porušil svůj
poslanecký slib?

Stanislav Gross hodlá předstoupit před presidenta republiky s návrhem koaliční vlády, založené na stojedničkové většině. Může president přijmout takový návrh, a pověřit prozatimního předsedu ČSSD sestavením vlády, jejíž mandát bude založen na protiústavním aktu?

Myslím, že Stanislav Gross ví velmi dobře, že se nejedná o koalici která bude trvat až do příštích řádných voleb. Je pod příliš silným tlakem zevnitř své vlastní strany posunout politiku vlády více doleva, směrem ke KSČM, a nejde jen o "rebely" jako pánové Foldyna a Hojdar. Názor, že příčinou propadu důvěry a dlouhodobého poklesu popularity Sociální demokracie je to, že se strana v koalici s jejími vládními partnery dostala příliš "doprava", není jen názorem několika rebelů.

Iluze postupně opadávají, lidé vystřízlivěli, ukazuje se, že starý režim nebyl onou říší zla, za kterou byl vydáván pravicovými fundamentalisty. Antikomunismus je léčkou, která umožnila pravicovým sílám, které jej záměrně podněcovaly, uskutečnit divokou kapitalistickou transformaci. Udržování KSČM v izolaci vyhovuje pravici. Není  však v zájmu sociální demokracie, protože tím se oslabují možnosti působení levice v české politice a uvolňuje se prostor silám pravicovým.

To není názor nějakého levicového radikála, je to názor politika, který je považován za jednu z mála intelektuálních autorit, které dnes v ČSSD existují. Je to názor člověka, který dosud pro veřejnost představoval jakýsi moderátní střední a klidný proud v Sociální demokracii. Je to názor vyjádřený v článku který vyšel v Haló Novinách v sobotu 10. července 2004, a který napsal Zdeněk Jičínský.

Pan Jičínský má v jedné věci pravdu. Antikomunismus skutečně byl a je léčkou. Myslím tím primitivní antikomunismus, který umožnil Komunistické straně potichu a nenápadně, aniž se potřebovala nějak zásadně reformovat, se pomalu ale jistě stát relevantní stranou, která je dnes, bez ohledu na její "koaliční potenciál", silou která má potenciál usměrňovat další vývoj našeho státu a naší společnosti.

Primitivní antikomunismus byl léčkou, protože po dlouhá léta dokázal předstírat, že "s komunisty se nemluví", a přitom odvádět pozornost od toho, že vliv KSČM, zásluhou těch nejhlasitějších "antikomunistů", neustále stoupá, přestože nás titíž "antikomunisté" neustále varují před "hrozbou rudomodré koalice", jsou dnes komunisté v representačních i vlivových postech poslanecké sněmovny, a jejích výborů, a faktem zůstává, že jedinou silou, která se proti takovému posilování vlivu KSČM stavěla byla ODS.

Lží naopak bylo a zůstává tvrzení, že "…ODS i komunisté hlasují v rozhodujících okamžicích spolu jako jeden muž proti vládě… Současná opozice je tedy nerozborná nejen proto, že jak ODS tak KSČM chtějí svrhnout koaliční vládu, doufajíce, že se pak do ní dostanou, ale též proto, že si obě strany, pokud jde o jejich skutečné priority docela dobře rozumí."

Tato dlouho šířená lež je sice snadno vyvratitelná prostým nahlédnutím do archivů a zejména hlasovacích statistik Poslanecké sněmovny, ale dokázala zakalit politickou realitu po řadu let. Občan, pro jehož konzumaci byla tato lež určena, a který jejejí jedinou obětí, obvykle nečte materiály Poslanecké sněmovny.

Příčinou rostoucího vlivu KSČM není pravicová politika ODS, příčinou toho, že ČSSD  ústy pana místopředsedy Škromacha oznamuje, že "Naši případní budoucí koaliční partneři KDU-ČSL a US-DEU si musí uvědomit, že nejsou jedinou spásou pro sociální demokracii" není to, že k tomu je ČSSD dotlačena "destruktivním postojem předsedy ODS Topolánka".

Před časem jsem napsal "chtěl bych se pozastavit nad tím, že právě ti komentátoři, politici a politilogové, kteří dnes pokrytecky žasnou nad tím, že Václav Klau  považuje za snadnou, prázdnou a lacinou tu politiku která místo toho, aby občanům a voličům nabídla proti komunismu jasný politický a ekonomický program, se vzájemně chválí za to, jak s komunisty nemluví a jak je bezvadné, že je pan president nezve na hrad."

Primitivní antikomunismus, naoko namířený proti komunistům, nebyl ve skutečnosti ničím jiným, než zneužitím oprávněných obav veřejnosti k boji proti pravici, zejména proti ODS, a bohužel za aktivní až nadšené asistence malých "pravicových" stran.

Skutečnou příčinou širokého úsměvu ve tváři soudruha Grebeníčka je to, že ČSSD nikdy nedokázala levicovému voliči nabídnout to, o čem hovořil Václav Klaus, nikdy nepředložila jasný politický a ekonomický program, který by byl demokratickou alternativou programu KSČM, a hlavně se nikdy nestala stranou, která by se kolem takového programu mohla semknout, a dát levicovému voliči alternativu KSČM.

Po dlouhou dobu se tento programový deficit ČSSD skrýval za jejími dobrými
volebními výsledky, a dlouhou dobu i jevila dojem vcelku koherentní a homogenní strany, díky Miloši Zemanovi se skutečně dokázala povznést z malé rozhádané straničky až ke "vstupu do strakovky hlavním vchodem". I

 to byla iluze, Miloš Zeman nevybudoval silnou ČSSD, vybudoval silnou populistickou stranu Miloše Zemana v ČSSD. Po Zemanově odchodu v ní opět vzplály všechny staré bitvy, a to mnohem ostřeji a bezohledněji než kdy předtím. Iluze  jednotné, velké a silné ČSSD opadla, a co zůstalo je strana, která udržujesvé členy v "linii" zcela nepokrytým nátlakem, strana, která hledá východisko z krize, do níž je zavedla její necitlivá a  nedefinovatelná politika. Strana hledala nějakou ideu, která by jí pomohla najít svou identitu, a našla jí, na krátkou dobu, v okázalém Evropanství. Po krachu v evropských volbách následoval i krach její vlády.

Marně jsem hledal ve vystoupeních a článcích předních představitelů ČSSD náznak toho, že pochopili podstatu jejich problému. Místopředseda Zdeněk Škromach vidí příčinu propadu preferencí ČSSD v tom, že jeho straně lidé dostatečně nerozumí, a hledá spasitele ve straně, kterou má podle něho Sociální demokracie "v záloze", v KSČM. ( "Naši případní budoucí koaliční partneři KDU-ČSL a US-DEU si musí uvědomit, že nejsou jedinou spásou pro sociální demokracii" )

Stanislav Gross nepřináší něco nového, něco co by mohlo jeho straně nalézt svou identitu. Jeho projev na zasedání Výkonného výboru ČSSD, které vyústilo v resignaci premiéra Špidly a rozpad vlády, balancoval na hraně mezi odsouzením vlády, jejímž byl místopředsedou, a apologetikou. Nepřipomínal leadra, který sjednotí svou stranu a povede jí k novým úspěchům, jeho projev, pokud zaměníme "přátele" za "soudruhy", místy připomínal spíše Milouše Jakeše a jeho slavný "perestrojkový" projev na Červeném hrádku:


"A musí to být zápas který svádíme nejen kvůli současné společnosti,kvůli lidem, kteří žijí v dnešní společnosti, je to přátelé zápas pro budoucnost, protože, co se stane s naší společností, když šedesát, sedmdesát procent lidí nedosáhne na tyto veřejné služby, jaký bude výsledek? No budou se ještě více zvyšovat sociální rozdíly.

Dneska technologický vývoj přináší nové technologie, a ty budou dostupné zase jenom úzké vrstvě obyvatel,a pokud třeba ve zdravotnictví, se nám nepodaří postupně zajišťovat standardy, které odpovídají začátku třetího tisíciletí pro každého, bez ohledu na jeho příjmy, tak samozřejmě, že v tu chvíli se začnou ještě... začne ještě dynamika těch sociálních rozdílů zvyšovat...

Myslím si že, musíme se také narovnat, a začít si více věřit. A to je snad poslední oblast, o které bych se chtěl zmínit.Jsme pesimističtí, nemáme sebedůvěru, a přátelé, není to na místě, není to na místě, a hlavně to prostě nic neřeší. Neřeší to současnou situaci sociální demokracie. A proč propadáme těmto pocitům? Vladimír Iljič Lenin říkal, že "zapálit může jenom ten, kdo hoří." A ono to přátelé platí i obráceně, ten kdo si nevěří, ten z koho vyzařuje malá sebedůvěra, ten prostě nikoho nestrhne, a odpuzuje od sebe..."

Sociální demokracii hrozí smrtelné nebezpečí. Pokud nedokáže zastavit pohyb po spirále, která jí přibližuje víc a víc doleva ke komunistům, pokud nedokáže najít svou vlastní vizi moderní, demokratické a atraktivní strany v levé části českého politického spektra, a to velmi rychle, stane se to, co se stalo téže straně v roce 1948, strana zanikne, zčásti pohlcena komunisty, a zčásti umrtvena. Rozhodně v KSČM nenajde spasitele, ve spojenectví s ní najde jen svou vlastní politickou smrt.

ČSSD se rozhodla, že jediné co potřebuje je vyhnout se, za každou cenu, předčasným volbám. Těm volbám se nevyhne, stabilita založená na momentárním stavu poslance Kotta a na podepsaných slibech poslušnosti, nebude mít dlouhého trvání. A pokud se ČSSD místo sebereflexe oddává iluzím o renesanci demokratické
levice ve spolupráci s KSČM jak si jí představují pánové Zdeněk Jičínský a Zdeněk Škromach, nedopadne lépe, než když jí kdysi ke spolupráci s KSČ vedl jejich předchůdce, mimochodem taky Zdeněk...


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Nejlepší videa na Revue