Obrovskou zásluhu na tom mají nedělní "diskusní" pořady na obrazovce. O žádné diskuse v nich nejde. Účastníci mají za úkol nadávat, hanět, obviňovat, překřikovat se a soutěžit v hulvátství.
Podobný pořad se přímo jmenoval "Kotel", abychom všichni pochopili, o co jde. V něm ryčela lůza na jednoho politika, v nedělních debatách ryčí dva politici na sebe.
Ideální stav je, když oba politici ryčí naráz a zoufalý moderátor říká do kamery něco třetího. Je však otázka, jestli je divák skutečně na vrcholu blaha a jestli toto jeho vztah k politice skutečně vyjadřuje.
Takový typ debaty totiž oceňuje úspěšnost politiky podle zcela jiných kritérií, než politika (správa věcí veřejných) potřebuje. Úspěšným se cítí ten, kdo víc řve, kdo je drzejší, kdo vymyslí zajímavější urážku a kdo vyvalí ze svého nitra více lidské sprostoty.
(Všimněte si, že nikoho nejmenuju, abyste neomdleli vzteky, že lžu, či naopak radostí, jak toho ničemu pěkně napaluji.)
Politika nepotřebuje hulváty a bezohledné lháře, nepotřebuje ani mistry bonmotů a pohotově vystřelených nadávek. Někteří politici už připomínají spíše baviče na laciných a vulgárních estrádách než politiky.
Ale co s baviči a neotesanci po volbách, ve vládě, v parlamentu, všude? Tam přece potřebujeme jiné povahy s úplně jinou dovedností. Nebo si skutečně máme myslet, ten či onen chlap má dobré frky, ať vládne?
Národ je rozdělen, oba tábory přitvrzují, televizní duely dvou politiků to nepřátelství zesilují, hulvátství roste stejně rychle jako upadá věcnost. Veřejnost se, ačkoliv jí jde o krk, od světa těchto politických bavičů odvrací.
V zuřivém duelu nikdo nevysvětlí, co sám myslí, chce a chystá, ani kdyby to vysvětlit chtěl. Druhý jej uřve, zdeptá, zašlape, poplive. Pokud se najde důvěřivec a začne vážně vykládat, co zamýšlí, srazí ho po první větě.
Všichni řeknou, prohrál, hňup. A mají pravdu - před kamerou vypadá ta oběť jako kuňkající nic.
Nadutý omezenec byl vždy v Čechách oblíbeným idolem. V nové době s touto ideologií přišel republikán Sládek, který se svými protihavlovskými urážkami ještě vypadal jako podivný extremista.
Brzy po něm přišel Zeman s hnojem, póvlem, v poslední době s tupením Špidly na účet ruské okupace a české zupácké brutality z roku 1969. A divte se, už ani nevypadá jako extrém.
Toto hulvátství dokonce pomýšlí na to, že by prezidentovalo. Už vidím, jak z Hradu lítají hnoje a póvly s idioty všemi směry.
Televizní debaty jsou skvělou arénou, kde se může zupácké nadání rozvíjet. K rozvíjení noblesy ducha, elegance a šarmu nemáme žádný veřejný pořad. Elegantní politik slušného vychování publikum nezajímá?
Těžko říct, televizní stanice rýpou do diváků i politiků zupáckým bidlem už mnoho let, aby je co nejvíc vydráždily. Jako když se v zoo šťourá bidlem do tygrů - zavrčte, sekněte prackou. Kdybychom měli normální poctivé diskusní pořady, které by nepředstíraly, že politika je vrčení oblud, možná by se publikum k politice vrátilo.
Nakonec je politika pro občany důležitější, než si sami myslí - zejména u nás určuje jejich život v ohromné míře.
Televizní stanice by měly tento typ politického pořadu zrušit. Neexistuje jediný důvod hulvátům tu arénu pro miliony nabízet. Není dnes možné pouštět politiky k sobě, nic z toho nepojde.
Veřejný prospěch by přinesl bezpečnější typ pořadu: debata informovaného novináře s jedním politikem - ať vysvětlí, obhájí, předvede, co sám plánuje, když nezuří a nenadává.
Nadávat na politiky umí deset milionů občanů líp než kterýkoliv politik. Málokdo však ví, co nás vlastně po volbách čeká. Ale možná, že ty rvačky před kamerou jsou už celá česká politika. Kdyby po sobě začali ve studiu střílet, to by teprve byl rajc!
Hrozně by mě zajímalo, co si pomyslí čtenáři: o kom jsem vlastně tohle napsal?
