Jak říkají ekonomické teorie: Není nic účinnějšího na změnu chování spotřebitelů, než je cena. Takže co je drahé, to nekupujeme, a co je levné či alespoň levnější, to chceme.
A takhle to má být i s energiemi a auty. Co hodně škodí a rabuje životní prostředí, to musí cenou odrazovat od spotřeby, a co je k životnímu prostředí šetrnější, toho si dopřejme.
Podražit by tak celkem logicky měla více elektřina z uhlí, samotné uhlí, nešetrná auta spalující mraky benzinu a nafty, méně pak plyn a vůbec ekologická paliva.
Výsledkem má být motivace lidí k rozhodování, zda si pořídí levný kotel na uhlí, a budou pak dvacet let smrdět do okolí a poškozovat naše dýchací cesty, nebo zda investují více do kotle na dřevěné brikety či do tepelného čerpadla a potom dvacet let budou fungovat levně a bez zápachu.
Ekologická daňová reforma, s jejímž návrhem nyní přišlo ministerstvo životního prostředí, není český výmysl. V Evropské unii existuje celkem úspěšně už několik let.
Bohulibost daně však komplikuje fakt, že jde o daň, kterou bude vybírat stát. A tak se nabízí otázka - není to jen přihození další plné lopaty do hladového krku?
Nemělo by být. Ekologická daňová reforma je všude - a měla by být i u nás - nastavena tak, že stát z ní nemá žádný profit. Tato daň je totiž provázána se snížením jiných daní, jež stát vybírá.
Ministerstvo životního prostředí, zřejmě po vzoru Německa, nabízí snížení sociálního pojištění, což by nebylo vůbec od věci, protože právě v Česku patří k nejvyšším v Evropě. Reformu by navíc měly doprovodit i dotační programy na změnu systémů vytápění, protože ty budou jinak pro hodně lidí nedostupné.
Pokud to tak bude, pak bude mít ekologické zdražení u většiny lidí zelenou.
