Možná by bylo na místě pohovořit o místním sklonu k diskriminaci či o xenofobii, ale nevím, zda by to bylo zcela oprávněné. Lze totiž užít termín "diskriminace strachem".
Není to tak dávno, co jsme zažili velké policejní manévry s vysvětlením, že Praze hrozí teroristický útok.
Média nám předvádějí krom jiného paní vykřikující do světa hrdost na syny, kteří se nechali roztrhat na kousky bombami připevněnými na tělo a – je vezmi čert! – se sebou pomordovali řádku ďaurů, ďaurek a ďaurátek.
Nevěřící měli smůlu, že se vyskytovali na místech, v nichž se svatí šílenci rozhodli vykonat svůj alláhumilý čin.
A také byly už dívky, které nesly sebevražedné a vražedné nálože. Proto bych tolik nesoudil znejistělé spolucestující tajemné slečny v burce. Pod ten hábit se toho vejde. Nejistota je zlá věc.
Přeženu-li: je rasismus, když se kdesi na pražském Smíchově všelijak tlačí a víří v přeplněné tramvaji parta hlučných Romů a člověk si zapne tašku či přemístí peněženku?
Nebuďme však dramatičtí. Stejně mě nepřekvapuje podezření obchodníků, že burka je novým zlodějským trikem.
Nebezpečné řidičky
Skutečnost, že exotický šat údajně nemá otvory na ruce, je nejspíš většině utajena. A proč by to mělo být v obecné známosti, když drtivá většina z nás neví, co charakterizuje jednotlivé úbory evropských ženských církevních řádů?
Také se nabízí jiný problém: smějí dámy v burkách řídit? Jak ty ruce vyndají? A kdyby i měly nějaké speciální "řídicí díry", prý není burkou pořádně vidět.
Tedy každá "oburkovaná" žena je coby řidička nebezpečná. Možná však, že kultura, která nařizuje ženám nosit burky, současně jim zakazuje ovládat auto. Potom bychom připustili v naší zemi zřetelnou diskriminaci.
Časem přijdou nějací fanatici s nárokem na ženskou obřízku. U nich to tak přece chodí. Ženu s vnějšími rodidly více svádí ďábel-šajtan.
Právo na burku
Ať už nebezpečná řidička v burce nebo žena, která nesmí řídit proto, že je žena, obojí je nepřijatelný vlom do zdejší kultury s možným dramatičtějším pokračováním.
Také lze očekávat, že s přibývajícími burkami v Evropě se zvýší i počet místních obhájců "práva na burku". Jde-li jim tolik o univerzálnost lidských práv, měli by se zabývat i tím, proč občané islámského světa občas ostře netolerují oblečení euroamerických žen.
Mudrlantské rady směřují v tomto případě spíše k našim dámám než k druhé straně. "Respektujte místní mravy!" zazní.
Obávám se, že kdyby český katolický kněz vykázal z chrámu děvčata v sukních, nazvali by ho tito horlitelé pomateným zapšklým zpátečníkem. Učinil-li by tak islámský duchovní, dostaly by co proto ty holky.
Dvojitá diskriminace
Ti, kteří uvažují, že bychom měli tolerovat "druhou kulturu" při její expanzi k nám a současně dodržovat v její domovině tamní zvyky, se dopouštějí zřetelné dvojí diskriminace.
V prvním plánu diskriminují nás, ale především pokrytecky jako by říkali, "Moudřejší ustoupí", přičemž coby "moudřejší" jsme předpokládáni my.
Ti "druzí" dostali roli opiček, které musíme chápat, zatímco ony nás ne, neboť jim k tomu nejspíš chybí osobnostní i skupinová mentální kapacita.
Jistě, zákon, který by svlékl ženy z burek, by byl asi pro zvyky naší civilizace nepřijatelný. Je ovšem třeba si stále uvědomovat, že v "zemích burek" si takové starosti nedělají.
Nezapomínejme v té souvislosti, že i tolerance má svoje hranice. Překročí-li je, lze hovořit o hlouposti.
Nike na šátku
Na Asijských hrách v Dauhá v běhu na dvě stě metrů zvítězila bahrajnská atletka Roqaja Al Ghasaraová. Na hlavě měla hidžáb, tradiční šátek zakrývající místa, která by neměly spatřit jiné mužské oči než ty jejího manžela.
Český atletický šéftrenér Václav Fišera soudí, že zmíněná běžkyně ztrácí zahalením něco okolo tří desetin vteřiny.
V současných poměrech vztahu kultur můžeme předpokládat, že se brzo najdou euroameričtí aktivisté, kteří budou žádat, aby se Roqaji Al Ghasaraové ty desetinky odečítaly.
Kvůli spravedlnosti pro hidžáb. Mohli by je podpořit lobbisté firmy Nike, jejíž znak má sprinterka na šátku namalován.
