Tvrdívá se, že šimpanzi jednají hlavně ve vlastním zájmu. "Ale v našem pokusu nebyly žádné odměny, a oni přesto pomáhali," říká německý antropolog Felix Warneken.
S kolegou Michaelem Tomasellem publikovali výsledky svých pokusů v časopise Science. Oba vědci srovnávali chování šimpanzů s malými, osmnáctiměsíčními dětmi.
Cizí, neznámá osoba před nimi rovnala knihy, vyndávala věci z krabičky a věšela prádlo. Někdy šlo všechno hladce, ale jindy měl člověk potíže. Jednou mu upadla kniha, jindy kolíček na prádlo. A někdy nemohl vytáhnout věci z krabičky... Chvíli se snažil, ale pak začal gesty či slovy naznačovat, že potřebuje pomoc.
Od dětí ji dostal ve většině případů – často ještě předtím, než nějak signalizoval, že pomoc chce. Se třemi mladými šimpanzi, kteří se na pokusu podíleli, to bylo složitější: pomáhali jen tehdy, když člověku něco upadlo a on se po tom bezmocně natahoval. Tahat věci z krabičky, to bylo pro opičáky asi příliš náročné.
Děti zase občas "stávkovaly". Dělaly to však jen tehdy, když měly pocit, že výzkumník hodil nějakou věc na zem záměrně.
Po tomto experimentu Warneken a Tomasello věří, že nejen prověřili poznávací schopnosti malých dětí, ale navíc podali první důkaz nesobeckosti u nejbližších příbuzných člověka.
Jejich pokus měl však jednu slabinu, která může být fatální: jako pokusná zvířata byli použiti šimpanzi vychovaní mezi lidmi. Není proto vyloučeno, že zvířata dělala jen to, co odkoukala od lidí.
Nezištnost i nepřejícnost
Ale i to by naznačovalo, že šimpanzi mají přinejmenším schopnost naučit se altruismu – byť ho pak v přírodě moc nepoužívají.
"Možná se šimpanzi od nás tak moc neliší. Snad už u našeho evolučního předka existoval kousíček nesobeckosti, který se u moderních lidí vyvinul daleko silněji," spekuluje Warneken.
Znamenalo by to, že ochota pomoci úplně cizímu tvoru bez nároku na odměnu není jen dílo kultury či civilizace, ale má hlubší základ.
Příroda by pak nepodporovala jen přežití nejzdatnějšího. Dávala by šanci k rozvoji vlastností, které jsou potřebné pro přežití a rozvoj celých skupin lidí i opic.
Lidoopi to ovšem s nezištností nepřehánějí, jak ukázaly pokusy Keitha Jensena, Warnekenova kolegy z lipského Ústavu Maxe Plancka. Když dal Jensen šimpanzům na výběr, zda pomohou druhým k potravě, nebo ji dají na místo, kam na ni nikdo nemůže, nedělala pokusná zvířata nic.
"Domnívám se, že u nich vítězí nepřejícnost. Když nemohou mít jídlo sami, nepřejí ho ani jiným," tvrdí Jensen, jehož výzkum byl publikován v lednových Proceedings of the Royal Society of London. Povzbudivěji vyznívá další studie, o které informoval časopis Science.
Podle ní není ani schopnost spolupracovat výlučně lidskou vlastností. I šimpanz, když neví kudy kam, shání pomocníka. Stejně jako lidé sáhne častěji po jedinci, se kterým už má dobré zkušenosti.
Zdá se tedy, že i tento rys mohl existovat už před šesti miliony let u společného předka lidí a šimpanzů. Šimpanzi však spolupracují, jen když musí.
