Pětačtyřicetiletý Rudolf Povýšil se sedmnáct let toulal po různých bytech, bydlel na ulici, bral a prodával drogy. Dnes vede komunitní centrum Vršíček v Litohlavech na Rokycansku. To pomáhá lidem z ulice, kteří podlehli drogám. Centrum spravuje mezinárodní křesťanská organizace Teen Challenge.
"Její pracovníci byli první, kteří mi nabídli vlastní postel. To pro mě po určitou dobu bylo něco jako sci-fi. A hlavně při mně stáli v době, kdy jsem s novým životem začínal a měl spoustu pochybností," vzpomíná Rudolf.
Právě síla k návratu mnohým podle ředitele bohnické psychiatrické léčebny Ivana Davida chybí. "Tito lidé poměrně rychle degenerují, ztrácejí chuť k životu, podléhají alkoholu a drogám, jsou náchylní k nemocem a úrazům. To jsou všechno faktory, které ovlivňují i poměrně vysokou úmrtnost v této skupině lidí," míní psychiatr.
Nebylo mi lépe na ulici? ptal se mnohdy sám sebe
Rudolf Povýšil se prý mnohdy sám sebe ráno ptal, zda mu nebylo lépe na ulici. "Měl jsem ale štěstí, že jsem mohl o těchto pocitech s někým mluvit. Až jsem jednou koukal z okna a s překvapením jsem zjistil, že vidím zelené stromy a trávu, že nebe je modré, že svět má najednou příjemné barvy. Pro někoho jsou to banality, ale pro mě bylo velice důležité si tohle uvědomit," popisuje své pocity.
Už třináct let abstinuje, založil si rodinu a rozhodl se pomáhat lidem, kteří mají stejné problémy jako před lety on.
"Vím, jaké to je, když se na vás ostatní dívají přezíravě. Kamkoli jsem přišel, cítil jsem, že jsem pro ně jen feťák a bezdomovec. Jako bych nebyl člověk," vzpomíná muž.
Své zkušenosti teď uplatňuje i v práci. "Vím, že se člověk dostane na ulici z nějakého důvodu. Snažím se proto tyto lidi přimět k tomu, abychom o svém životě povídali. Většinou najdeme začátek jejich pádu a s tím už se dá něco dělat," dodává Povýšil.
Už nechci být bezdomovcem, rozhodl se jednou
V neděli slaví Eduard Majer čtyřiačtyřicáté narozeniny. Tentokrát nebude sám na ulici, ale mezi přáteli, které poznal v chebské noclehárně Betlém. Právě sem přišel na konci minulého roku, když se rozhodl, že už nechce být bezdomovcem.
"Já sám jsem se sice nedostal ještě na úplné dno, ale když jsem viděl, jak dopadli mnozí, které jsem na ulici potkával, řekl jsem si, že s tím musím něco udělat," popisuje okamžiky rozhodnutí pan Eduard.
Má tak nejen kde spát, uvařit si jídlo, umýt se, ale má i práci. "Pomáhám při různých údržbových a úklidových pracích. Věřím, že se co nejdříve opět postavím na vlastní nohy. Nemám nikoho jiného, kdo by mi pomohl, a tady cítím podporu."
Život se mu rozpadl po rozvodu
Panu Jiřímu zase dala naději na lepší život Armáda spásy v Šumperku. Jeho desetileté manželství skončilo rozvodem, opustila ho i přítelkyně a dlouhé měsíce strávil kvůli nemoci v léčebně. Když ho propustili, zjistil, že nemá nikoho a nemá kam jít.
Také on už má kde spát. Práci našel ve speciální škole Pomněnka. "Mám na starosti zahradu, tedy práci, kterou jsem původně dělal. Ještě nejsem připravený na to, abych mohl bydlet sám, ale našel jsem lidi, s jejichž pomocí to dokážu," říká odhodlaně.
Změnu zvládne, věří šéf léčebny Szamszelymu
Mnoho sil potřebuje i zachránce novorozence z popelnice Vendelína Čtvrtka. Bezdomovci Miroslavu Szamszelymu komplikuje snahu přes dvacet let neléčená schizofrenie.
"Pokud už jeho léčba nebude přerušena, zvykne si i na nový styl života,"věří ředitel bohnické léčebny, kde je Szamszely hospitalizován, Ivan David.
Skončil tam poté, co napadl lékaře v nemocnici. Tam se dostal, když vyskočil z okna azylového domu. Ubytování přitom mělo být poděkováním za záchranu novorozence.
Muž, který žil od začátku 90. let na ulici, podle odborníků nezvládl náhlou změnu. Ředitel léčebny věří, že to dokáže."Těch, kteří by to skutečně nedokázali, je jen malé procento," tvrdí.
