Dva roky po škole se snažil se svou přítelkyní, se kterou chodil od šestnácti let, podnikat. Prodávali dětský textil. Zjistil však, že ani to není to, čemu by se chtěl věnovat.
"Od mládí mě zajímaly počítače. Zkusil jsem tedy štěstí na Českém vysokém učení technickém. Začal jsem tam pracovat, ale rok nato jsem úplně oslepl. Chtěl jsem práce nechat, byla to krize. Naštěstí se technické prostředky pro práci nevidomých značně zlepšovaly. A na škole nikdo neměl představu, jak nevidomé studenty podporovat," říká Seifert, který tu představu měl.
Spolu s kolegou založil na fakultě Centrum Tereza. Věnují se zde nevidomým studentům i absolventům. Ti se zde učí zacházet se speciálními počítači s hmatovým displejem, který pracuje s Brailleovým písmem a hlasovým přenosem.
Seifert také už tři roky pracuje v agentuře zabývající se elektronickým monitoringem médií a dělá manažera dodávajícího právě speciální sady počítačů.
"Před rokem jsem se rozhodl věnovat se osvětě nevidomých. Informace u nás jsou stále nedostatečné, problematické a nezáživně zpracované. I sami nevidomí by se měli o tuto problematiku více zajímat. Bohužel se stále většina z nich spokojuje s nízkým standardem života. Jsou pasivní a nesnaží se," tvrdí Radek Seifert.
Myslí si také, že společnost nevidomé lidi vnímá s jakýmsi neviditelným minusem. Podceňuje je. "Legislativně by nemělo být zajištěno automatické zaměstnávání nevidomých. Nutit někoho, aby jiného trpěl, nedělá nikdy dobrotu. Všichni handicapovaní si však musí uvědomit, že je třeba mít pevnou vůli a snažit se na sobě pracovat. Ne sedět tiše v koutě," říká Seifert.
Jako plus vidí, že po revoluci již není pro nevidomého člověka problémem studovat. Zpočátku podle jeho názoru převládala pozitivní diskriminace. Některé fakulty přijímaly každého handicapovaného i bez přijímacích zkoušek. To se naštěstí již změnilo. Přesto se přijímací řízení skládá pouze ze zkoušek ústních. I když i písemné jsou technicky možné. Bohužel problém je často v odborných znalostech profesorů, kteří s přístroji neumějí zacházet.
"Nejvíce studenty trápí literatura. Sehnat skripta v odpovídající podobě není zrovna nejjednodušší. I proto bych uvítal vyřešení základního problému. Tím je osobní asistence. Centrální databáze asistentů by mnohým postiženým pomohla," domnívá se.
Vláda však sociální koncepci neřeší. Na úřadech, kde mnozí nevidomí získají stoprocentní dotaci na počítač ve výši sto dvaceti tisíc, vyhrají ti s ostrými lokty. "Ti, kdo chtějí být důstojní a nebrečí, nic nedostanou. Vláda se však raději zabývá jinými tématy," konstatuje Seifert.
V Tereze mají padesát klientů, přicházejí další, spolupracují také na nejrůznějších projektech a pořádají výstavy. Osobní život však Radkovi Seifertovi příliš nevyšel. Po desetileté známosti se oženil, ale manželství vydrželo jen rok. Jeho volný čas tak často závisí na volném času přátel. "Rád sportuji, jezdím na kole a plavu. Láká mě také cestování. Na to ale sám být nemohu. Oslovuje mě i hudba. Dokonce jsem uvažoval, že se hrou na klavír budu živit. Z toho ale také sešlo. V poslední době se snažím pronikat také do politologie. Hodně čtu, především anglosaskou literaturu," svěřuje se Seifert, kterému se dva půldne v týdnu věnuje jeho osobní asistentka.
