Jedním z mnoha důvodů je nedůvěra. Transplantace jsou opředeny řadou strašidelných mýtů, které tu podpoří důkazy o nepořádku v dokumentaci zemřelých, ondy zase nejasnosti v transplantačních paragrafech. Jednu z nich včera opravovala vláda, a to na sotva oschlém novém zákoně. Týkala se pitvy zemřelého, čili žádná maličkost.
Podobné štupování u tak důležitého zákona důvěru zrovna nebudí. Lékaři si přitom oprávněně naříkají na úbytek dárců. Jen loni zemřelo 76 lidí, kteří se své "náhradní součástky" nedočkali.
Jakou vinu má právě nedůvěra? Nakolik je tu rozšířen strach, že ve jménu záchrany života jednoho nechají zemřít druhého? Jakou máme jistotu, že naše vůle dát či nedat kus svého těla bude ctěna jako svátost oltářní?
Příliš dlouho jsme žili v režimu, v němž právo jedince, svobodná vůle člověka bývaly míň než práva institucí a zájmy společnosti.
I teď nám stát a politici dluží podstatné: dodnes neexistuje místo, kde bychom mohli zaznamenat poslední vůli týkající se našich ledvin, srdce... Zákon o registru už sice mluví, lékaři jsou povinni do něj nahlížet, ale z jakýchsi "objektivních důvodů" má být zřízen až za čas. Snad abychom si přání dát či nedat zatím tetovali na kůži.
Nelze se ubránit dojmu, že starému známému přezírání vůle člověka ještě neodzvonilo.
Třebaže se jednou obrátíme v prach, své tělo tu ještě automaticky nenecháváme k libovolnému použití. Člověk musí mít právo rozhodnout o sobě samém, i když už odešel.
Řada z nás ráda zvolí pomoc bližnímu. Pouze nás o potřebnosti takové pomoci musí někdo neustále přesvědčovat. A musíme mít onu jistotu, třeba v podobě registru.
