Můj přítel, básník Jiří Kuběna, mne jako dvaadvacetiletého eléva učil, že "první místo se nedává, ale bere". Měl na mysli nepochybně slávu v poezii, nikoli předbíhání ve frontách, ale já už tehdy vytušil, že tohle pravidlo bude mít obecnější platnost.
Dokonce bych řekl, že ten, kdo dokáže trpělivě vystát dvouhodinovou frontu, nestane se boháčem, i kdyby na konci té fronty měl dostat šek na milion.
Vyjádřím to ještě drsněji: kdybych žil v Moskvě za časů perestrojky, stal by se ze mě snad dokonce abstinent. Kdoví, jestli s podobnou "netrpělivostí" svých mužiků tak trochu nepočítal i báťuška Gorbačov, když prosadil v zemi suchý zákon.
Ovšem Rusové, snad proto, že Rus je veliká a čas tam plyne o něco pomaleji než u nás v Evropě, prokázali trpělivost velkou měrou a vždy v pátek po práci, kdy bylo možné jednou za týden koupit omezené množství alkoholu, vytvořili po městě legendární "Gorbačovovy smyčky", čili mnohakilometrové, jako had se kroutící a stáčející fronty. Věřím, že po šesti hodinách čekání pak chutnal každý doušek mizerné vodky jako božská mana.
Kam až má paměť sahá, uvízl jsem v podobné pasti jen jednou... a nešlo přitom o alkohol! Šlo o takzvanou lékařskou péči, které je celkem běžně vystavován řadový občan tohoto státu. Já, kdyby kvůli ničemu jinému, tak pro svůj odpor k čekání, potřebuji péči nadstandardní a tu si také s pomocí peněz a lékařů z řad příbuzných a přátel, dokážu zjednat.
Tenkrát šlo ovšem o záležitost akutní, a tak jsem při návratu z Prahy do Brna sjel z dálnice už v Bohunicích a vyhledal pomoc na pohotovosti fakultní nemocnice. Sestra se chovala normálně, tedy neurvale, a nařídila mi, abych si na pana doktora počkal.
Ačkoli jsem byl v čekárně pouze já a moje přítelkyně (v ordinaci pak nebyl krom sestry vůbec nikdo), čekal jsem na pana doktora čtyřicet minut. Když dorazil, nemohlo být pochyb o tom, čemu se po celou tu dobu intenzivně věnoval: vyspával opici... a nepřál si u toho být rušen.
Ostatně, miláčkové, co je to čtyřicet minut proti věčnosti?! Samotné "vyšetření" pak proběhlo způsobem, který byl ponižující. Má přítelkyně, mimochodem taky z lékařské rodiny, vše slyšela pootevřenými dveřmi, a když jsem konečně vyšel ven, tak v čekárně plakala.
Jste-li ovšem netrpěliví jako já, nebudu vás dál unavovat snášením důkazů, že velká část našeho post-socialistického zdravotnictví se nenachází v ideálním stavu. Spíš se vám pokusit předat ještě něco, co mi došlo, když jsem přemýšlel o vlastní netrpělivosti a o schopnosti ostatních stát v dlouhých frontách.
Ono to totiž nějak musí souviset s křesťanstvím a mým zatraceným ateismem. Ježíš nabádá k trpělivosti a činí tak velmi rafinovaným způsobem. V podstatě bychom podle něj měli stát v (dosti dlouhé) frontě na posmrtný život, trpělivě a oddaně, asi jako když se stávala před Vánocemi fronta na mandarinky.
Jak jednou z fronty vystoupíte, vaše místo je jednou provždy ztraceno a musíte se zařadit zase na konec. Málokoho napadne, že by se na ty mandarinky prostě a jednoduše vys... Koneckonců, nic horšího, než že vám je těsně před nosem doprodají, se nemůže stát.
KDO JE MARTIN REINER
Martin Reiner (1964) se narodil a žije v Brně. Někdejší vydavatel (mimo jiné knih Michala Viewegha), dnes rentiér a spisovatel. Publikoval sedm knih, na podzim vyjde v nakladatelství Host jeho román Lucie a já.Vydával časopis Neon (označovaný konkurencí za literární Playboy), organizoval festival Poezie bez hranic a přivedl do Česka slam poetry.
Problematice milionářství se až dosud systematicky nevěnoval.
