Výjimečná naproti tomu nebývá reakce spořádané společnosti: Snižte věkovou hranici trestní odpovědnosti a za mříže s nimi! žádají politiky...
V Británii odsoudili za vraždu malé kluky na doživotí... To nejsou už děti, moc dobře vědí, co dělají... Volání je to pochopitelné. Nezbytným předpokladem potrestání ale je, aby si zločinec opravdu uvědomoval, že udělal něco špatného.
Nakolik si to uvědomují děti, i když vědí o beztrestnosti do patnácti let? Malí zločinci mívají podobný osud: bez rodičů či bez domova putují z ústavu do ústavu. Mříže, dveře bez klik... i o tom se můžeme dočíst. Žebříček hodnot mívají pokřivený.
Jistě však není možné nad zločinci se žákovskou jen ronit slzy a lkát nad sudičkami. Potrestáni být musí. Pro každého platí zásada "za zločin trest". Shovívavost k darebákům, jak řekl ruský bajkař Krylov, se rovná spoluúčasti na zločinu.
Ale jaký trest? Snížíme trestní odpovědnost z patnácti na čtrnáct, v Evropě obvyklých? Proč ne?! Ve čtrnácti jako v patnácti lze už předstoupit před soud. Věk není tak podstatný.
Každý člověk ostatně vyspívá jinak rychle ("našemu" vrahovi je dokonce jen dvanáct). Lze tedy v parlamentu zvednout ruku a je to. Anebo nezvednout a nic se nestane, dětských zločinů nepřibude.
Podstatné je jiné: systém a místo, kde se mladí delikventi mají převychovávat. I když jsou jejich zločiny dospělé, oni jsou stále nehotoví lidé, kteří nasávají zkušenosti jako houby. Určitě ne tedy v kriminálech, kde se nechají inspirovat. Určitě ne v běžných "pasťácích", kde mají domov i obyčejní vzpurní útěkáři.
A co ještě? Pořádně zaplatit lidi, kteří delikventy nejen hlídají, ale i vychovávají. Ta dvojrole je nesmírně obtížná - "dobrých" rad a povinností mnoho, receptů na zvládnutí nedospělých zločinců málo.
