Když prezident vrátil Sněmovně zákon o registrovaném partnerství, mohl mu to zazlívat jen zarytý nepřítel. Pan Klaus totiž využil svého práva úplně přesně, to jest v případě normy, která je morálně sporná a značnou část občanů znepokojuje.
Poslední dvě veta jsou jiného druhu. Svěřit vyplácení nemocenské, a tedy i kontrolu nemocných zaměstnavateli, totiž není ani v nejmenším návrat otroctví, kterým hlava státu argumentovala. Stát nehodil nepříjemnou povinnost na podniky jako převoznické veslo - vynahrazuje jim ji snížením odvodů.
Postavení zaměstnance se také příliš nemění. O tom, zda je nemocný, nadále nerozhoduje jeho boss, nýbrž lékař. A i dříve, pokud kontrola zjistila, že nemocný předstírá, byl o tom zaměstnavatel spraven. Můžeme si myslet, že nový zákon je nedomyšlený, ale vetovat ho z principiálních důvodů je taktéž přinejmenším nedomyšlené.
Na vlekařské veto bychom se mohli podívat s úsměvem, každý zná prezidentův zápal pro lyžování. "I já jsem vlekař," jako by parafrázoval slavný Kennedyho výrok. Na rozdíl od nemocenské má navíc pravdu. Poslanci patrně nikdy vlekaře neviděli, neboť by jinak "vysokou vlekařskou" nepožadovali. Spíše by se snažili o to, aby vlekvedoucí užívali zahřívající nápoje s mírou.
Jenže je věcná problematičnost zákona důvodem k tomu, aby ho prezident, byť zapálený lyžník, odmítal? Co kdyby byl Klaus nimrodem? Vracel by zákony o době hájení pernaté, černé a vysoké?
Je určitě správné, když prezident využívá svého vlivu a autority k tomu, aby kritizoval zbytečné zákony. Uprostřed pouště sociálního dirigismu jsou jeho liberální názory douškem živé vody. Pokud by však byl důsledný, musel by se za poslední tři roky buď oběsit na některém z vleků, nebo vetovat vládu sociální demokracie.
Václav Klaus však netrpí opičí láskou k vlekařům. Přesně ví, proč učinil, co učinil. Před volbami, podobně jako jeho předchůdce Havel, dává najevo, na čí straně je jeho srdce, i když navenek zachovává dekorum nestrannosti.