Když nastupoval Donald Trump do úřadu, nejsledovanější zahraničněpolitickou relací jeho příští administrativy měla být ta ruská. S Ruskem se měl domluvit, co udělat s Pekingem, co s Ukrajinou, co se Sýrií. Rusko měl přesvědčit, že je výhodnější jezdit do Washingtonu než do Teheránu, a ještě tím potěšit v Izraeli.
Po půl roce jsme v situaci, že Donald Trump právě podepsal Kongresem sepsané nové protiruské sankce, které vzápětí sám označil za špatné, a Rusové nakonec přece jenom vypověděli americké diplomaty, aby si srovnali čísla a neztratili tvář. Žádná nová americko-ruská schůzka na nejvyšší úrovni na horizontu zatím není, protože by na ni nebyla dohodnutelná agenda.
Rusko-americké vztahy se tak začaly dominantně odehrávat paradoxně spíše na domácí americké politické scéně. Rusům se povedl takový vývoz vlastní agendy, o kterém by mohl Brežněv jenom snít. Ani v době vrcholu studené války přece nikdo nevěřil tomu, že volby v USA rozhoduje názor ruských hackerů, že ruský exvelvyslanec Kisljak dočasně převzal Bílý dům, a proto musel rychle odjet, nebo že úkolem CIA a FBI je hlavně pochytat děsivě přemnožené ruské krtky na nejvyšších místech americké administrativy.
Vyjasnit reálnou podstatu těchto „odvážných myšlenek“ pak zabere ve Washingtonu tolik času, energie a finančních prostředků, že se nelze příliš zabývat tím, jak vypadá předvolební Rusko, kdo tam ve skutečnosti velí čemu, jaké jsou vztahy v této skupině a co je jejím opravdovým zájmem. Koneckonců sami Rusové přiznávají, že „přestali s EU hovořit upřímně kolem roku 2010“, a jestli kdy alespoň začali s Američany, to nevíme.
Zanést sám sebou americkou domácí politiku se navíc povedlo státu, který má srovnatelně osmkrát menší ekonomiku, jehož loňský vojenský rozpočet 67 miliard USD je opravdu těžké srovnat s americkými 594 miliardami a který republikánský senátor Graham, známý svojí superkritičností vůči Rusku, celkem oprávněně srovnal zhruba s Itálií. Tenkrát ovšem nehledal ruské hackery, ale kritizoval EU za to, jak je vůbec možné, že si s takovou entitou nedokáže sama poradit. A že k tomu Evropa potřebuje jasné americké vedení.
To je celkem neobjevné, protože každý v reálné světové politice ví, že pouze Rusové a Američané se berou navzájem smrtelně vážně. Kam jsme se tedy nyní posunuli, jakou cestou a kudy z toho ven?
Pavlovův reflex
Pokud přijmeme tezi, že k americko-ruským vztahům odehrávajícím se na washingtonské scéně v téhle fázi sami Rusové vůbec nejsou potřeba, bude muset náprava téhle relace začít tamtéž.
Demokratická strana si po volbách celkem logicky vybrala vztah s Ruskem jako terč. Jednak to léčilo jejich frustraci s vlastními nepovedenými starty a restarty s Moskvou, jednak to vysvětlovalo, jak se jim mohlo povést prohrát jasně vyhrané volby – může za to Rus. Navíc tohle téma zaměstná a rozdělí republikánskou a prezidentovu administrativu, což není jedno a totéž. Z pohledu Demokratické strany to byl prostě vynikající výběr.
Trump a RuskoTRUMP: Prezident podepsal protiruské sankce MEDVEDĚV: Je to naprostá obchodní válka ODPOVĚĎ: Diplomaté USA přišli o daču VOTÁPEK: Sankce Rusům otevřou oči BERLÍN: Němci protestují proti novým sankcím KUSHNER: Trumpův zeť v centru ruské kauzy |
Při pohledu na Republikánskou stranu je pak možno pozorovat smrtelný Pavlovův reflex. Aby republikánská administrativa v cílech své zahraniční politiky uspěla, musí se nějak domluvit s Putinem. Aby byla dostatečně republikánská, nemůže se však domluvit s Ruskem. S těmi přece mluví demokraté, republikáni je odhalují a porážejí. Tak či onak, Rusko je i s velikostí ekonomiky Itálie jednou z deseti největších ekonomik světa. Navíc s nemalým potenciálem škodit, pokud se mu to někde hodí.
Výsledný stav je pak ten, že demokrat se snaží s Ruskem domluvit, ale není dostatečně důvěryhodný jestřáb, aby to na americké domácí scéně potom dokázal prodat. Republikán zase Rusko vymítá jako zkušený exorcista, aby s ním v konci zavedl reaganovskobushovské rozhovory. Jenže v této chvíli demokraté vymítají Trumpa a Putina současně a republikáni zmateně netuší, jestli jim v tom mají bránit, nebo pomáhat. Existuje z toho tedy vůbec cesta ven?
V Moskvě jako v Rijádu
Pokud vůbec, bude složitá a bude trvat léta. Rusku se prostě nikdy nepodařilo vybudovat si v USA něco jako saúdskou hypertrofii, tedy zvláštní přemostění v mozku, které ve Washingtonu dovoluje od jisté úrovně obchodu přehlížet naprostý hodnotový nesoulad obchodních partnerů.
Pravda je, že nikdy žádný saúdský generální tajemník na rozdíl od ruského nedefinoval vyšší fázi své vlastní společnosti povinnou změnou režimu v USA, případně zánikem Ameriky. To si nechal na páteční modlitbu ve státem dobře monitorované mešitě. Rusové se v pohledu mnoha Američanů změnou režimu a přechodem na kapitalismus prostě vůbec nezměnili a s tím je nutné počítat.
V období studené války si Rusové vychovali svého Američana, který ví, že jiné opravdové nebezpečí než to ruské nemá. A tomuhle Američanovi se nechce věřit, že se Rus změnil ani že jeho cílem už není Ameriku zničit a obsadit, ale jenom ji o něco připravit a pak tam poslat babičku na penzi.
Hynek Kmoníček Velvyslanec Česka v USA. V letech 2013 až 2017 působil jako ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky. V letech 2001 až 2006 byl velvyslancem České republiky při OSN v New Yorku, byl také českým velvyslancem v Indii nebo v Austrálii. Studoval angličtinu a arabistiku na Univerzitě Karlově v Praze a blízkovýchodní moderní dějiny, hebrejštinu a arabštinu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. |
Obraz Ruska je v USA již namalován, a chci-li ho přemalovat, nutno používat dramaticky odlišné barvy. Nejde obsadit tu Československo, tu Krym. Američan rozdíl nepochopí. Obsadit je obsadit a Washington funguje v základních reflexních barvách.
Dokud nezačne Rusko pracovat na změně svého vnitroamerického obrazu změnou své politiky, nezmění Pavlovův reflex washingtonských vod. A že to jde být zcela jiný, a přesto „spojenec“, ukazuje právě případ Saúdské Arábie, jakkoliv je to příklad záměrně hodně kontroverzní.
Ruský rozvědčík slaví
Žádný podobný vývoj však dnes v USA neprobíhá. Demokratická strana je de facto bez jasného vedení, protože zatím hraje tématy spíše na republikánské straně hřiště. Republikáni hlasují sami proti sobě a do týmu vyšetřujícího kontakty Trumpova týmu s Rusy právě nastoupil již šestnáctý právník.
To může být znamením jenom dvou věcí – rozsah nalezeného je už tak obrovský, že to musí zpracovávat rozsáhlý tým. Anebo přesně opačně – stále větší tým se marně pokouší nalézt alespoň něco, co by ospravedlnilo jeho existenci na planetě. Potvrzení první verze by znamenalo největší úspěch ruské rozvědky za pár set let. Potvrzení druhé verze vlastně totéž.
A americko-ruská zahraniční politika se proto podobá muži se zraněnou rukou a pevně visícímu za krk na provazu. Nemůže si přidat na vlastní váze, protože by se uškrtil. Nemůže se přestat osvobozovat. Zároveň je mu jasné, že zvládnout osvobození jen jednou rukou je technicky nemožné. A tak se kroutí, povytahuje, otáčí, odkopává závaží a čeká, jestli mu dřív přijde někdo na pomoc nebo se mu ta ruka (to jest Republikánská strana) během tance uzdraví. Jinak se totiž Trumpova administrativa ze smyčky nedostane.
Rusové si vychovali svého Američana, který ví, že jiné opravdové nebezpečí než to ruské nemá.
