"Nevíme, co s nimi, nikdo jim nerozumí," posteskl si v březnu radní Igor Němec. Hodiny převzal ve Vršovicích na pohárovém fotbalovém utkání mezi Slavií Praha a Udine. Chybělo k nim ovšem to nejdůležitější - návod.
Zatímco novinové titulky hlásaly, že Praha získala zcela unikátní hodiny, které měří čas dosud neužívanou technikou, na magistrátě probíhaly diskuse, kam je uklidit. Měly čtyři ručičky, chodily pozpátku a ještě ke všemu zvláštně blikaly.
Padl návrh, že nejlepším místem bude hvězdárna či planetárium.
"Nevím, co s nimi. S ničím podobným jsem se v životě nesetkal, rozhodně nic neměří, natož čas," upozorňoval už před několika měsíci ředitel Hvězdárny a planetária Marcel Grün.
Někteří odborníci si nebrali servítky. "Vystavením takových hodin na veřejnosti by si Praha utrhla ostudu jako proslavený Kocourkov. Domnívám se, že jim doma instalace neprošla, tak zkoušeli najít ještě větší pitomce po světě a našli je," nechal se slyšet vedoucí oddělení Štefánikovy hvězdárny Petr Sojka. Nebyl sám, kdo měl podobný názor.
Italové se ovšem o rozpacích i kritických slovech, panujících v Praze, dozvěděli. "Byli velmi zklamaní, něco takového vůbec nečekali. Myslím, že někteří byli zaskočeni až uraženi," konstatuje žena, která tlumočí z italštiny a Udine navštívila.
Hvězdné hodiny byly tvořeny jako zcela unikátní umělecké dílo, navržené tamními návrháři a architekty, jejichž výrobu sponzorovalo několik velkých firem. Zástupci radnice v Udine je darovali Praze na znak přátelství a budoucího soužití. Pojmenovali je po známém basníkovi Raineru Maria Rilkemu, který se narodil v Praze a pobýval i nedaleko Udine.
Tlumočnice, která si nepřeje být jmenována, říká, že v Udine měly k těmto hodinám mnohem větší úctu. "Z jejich symbolického spouštění na přelomu roku dokázali udělat překrásný umělecký zážitek. Byla tma, hodiny blikaly, hrála vážná hudba. Nádherné," svěřuje se.
Jinak je tomu v Praze. "Oni to ti Italové berou vážně. Musíme to vzít s nadsázkou, mít určitý smysl pro humor," míní jeden z představitelů radnice a ihned dodává, že něco takového však není možné říkat příliš nahlas.
Vedení města Udine se nedávno ozvalo s tím, že chce hodiny spustit v Praze právě 22. září, v den podzimní rovnodennosti. Tak se také v pravé poledne stalo, a to pod záštitou Světové federace Center klubů Unesco.
V Praze tak bude možné vidět hodiny na chodbě malé hvězdárny v Ďáblicích. "Úředníci magistrátu to chtěli někde umístit a vzpomněli si na nás. Nemáme tady moc místa, dáme to na chodbu," uvádí její vedoucí Václav Přibáň.
Sám přiznává, že hodinám zatím také příliš nerozumí. "Až nám přeloží návod, tak budeme moudřejší. Je mi ovšem jasné, že je to spíš atrakce," dodává.
Italové přišli s uměním
Darované hvězdné hodiny z Udine jsou uměleckým dílem a takto je nutné se na ně dívat. Jde o projekt, kterým chce Centrum Unesco Udine dát najevo, že v novém tisíciletí budou moci muž a žena měřit čas naší existence dvojími hodinami. Ty sluneční mají měřit volný čas a skromné vnitřní a vnější naslouchání hlasu přírody.
Jejich mechanimus je značně složitý. Jde v protihodinovém směru hodin tradičních, protože sleduje pohyb hvězd kolem Polární hvězdy. Například jejich čtvrtá, nejmenší zlatá ručička, nazvaná sluneční ukazuje polohu slunce během roku a kompletně se otočí za jeden rok.
 Zvláštní hvězdné hodiny, které darovalo Praze italské město Udine, po poledni spustili technici ve Hvězdárně Ďáblice v Praze 8. (22. září 2000) |
