Dejmal: Hus a Žižka nebyli největší Češi
Jednou z nich je fakt, že objektivně posoudit "velikosti" některých významných Čechů je nesmírně složité, a jsem si jist, že pro populaci bez potřebného vzdělání takřka nemožné.
Ovšem to, co mě na názoru Petra Dejmala nejvíce zarazilo, byl jeho doslova totálně odmítavý postoj k postavám husitského hnutí. Připadá mi, že autorovi se ani v nejmenším nepodařilo zachytit význam těchto postav a husitů obecně. Autor totiž zjevně nepochopil determinující myšlenku událostí konce 14. a počátku 15. století.
Nemohl ji pochopit, když doslova tvrdí, že Jan Hus "přivedl Karlovu univerzitu k hlubokému úpadku a mezinárodní izolaci".
Je pravda, že Karlova univerzita zaznamenala úbytek posluchačů a profesorů, ovšem vzdělanci a studenti, kteří dostali prostor působit či vzdělávat se na univerzitě po vydání tzv. Kutnohorského dekretu (Václav IV., 1409), nebyli o nic hloupější než ti, kteří odešli převážně do Lipska.
Univerzita je přece místem, kde by se měl společenský vývoj posunovat směrem kupředu, nikoli zpět.
Ještě jeden důkaz nepochopení husitské myšlenky a zcela scestné zatracování myšlenek Jana Husa. Husova revoluční myšlenka spočívala v tomto: Hus pouze požadoval, aby se vládnoucí stavy chovaly podle přikázání Bible. V tomto nevidím žádnou "heretickou, bludařskou či kacířskou myšlenku", jak se vyjádřil Petr Dejmal.
A Hus také tvrdil, že proti vládnoucímu stavu, který se nechová v souladu s Biblí, je nutno povstat.
Jan Hus obhajoval před kostnickým koncilem tyto své názory a přesvědčení.
Obhajoval je i přesto, že věděl, co ho čeká. Už jen pro toto bychom Husa měli ctít, protože těch, kteří mají vlastní názor a stojí si za ním, je v současné společnosti zoufale málo.
Petr Dejmal zcela suverénně tvrdí, že husitské války nebyly ani náboženské, ani sociální. Podle něho byly naprosto nesmyslné. Ať mi nyní autor těchto odvážných slov najde jedinou naprosto smysluplnou válku v dějinách.
Války husitské jeden základní smysl měly. Na jejich konci bylo uznáno přijímání podobojí. Toto uznal basilejský koncil a král Zikmund.
Narušil se tak univerzalismus katolické církve, což podle mého názoru znamenalo obrovský pokrok.
Bylo to v době, kdy reformace v západní Evropě měla ještě sto let čas.
Jistěže husitské války nebyly mírumilovné a nekrvavé, jistěže metody Jana Žižky pro potlačování svých odpůrců nebyly zrovna ideální a jemné, ale snažme se pochopit, proč tomu tak bylo. Jaké asi bylo vzdělání tehdejších obyčejných lidí? Znali hodnotu církevních památek, které mnozí z nás až s patologickou pečlivostí oprašují a uctívají? Církev pro ně symbolizovala pouze otrokáře, vykořisťovatele a organizaci skrz naskrz zkorumpovanou, která vystupovala v duchu všemohoucnosti a neomylnosti nedávajíce nejmenší možnost změny bídného sociálního statutu.
Z článku Petra Dejmala cítím podivný chlad, kterého se bojím. Autor totiž odmítá jakýkoliv protest, který by snad narušil bezmeznou autoritu či jakýsi neměnitelný univerzalismus.
Sám se tak svým myšlením navrací někam do předreformačního období. Doufejme, že nevědomky.
