Zaprvé seznam neříká nic o příběhu agenta, o okolnostech podepsání vázacího aktu. Nedozvíme se, jestli a jak dlouho agent vzdoroval, nerozlišíme ty, kdo o svém selhání hned řekli všem známým (tím svoje agentství devalvovali), ani nepoznáme, kdo si nechal platit a kolik.
Nejhorší je, že nikdy nebyl vydán oficiální seznam příslušníků a důstojníků StB ani všech možných jmen, která tito lidé používali. Důstojníci StB se teď mohou v souvislosti s novou vlnou zájmu o agenty jenom smát.
Zatímco se teď například analyzuje, kolik má republika agentů na vedoucích postech v ekonomice (v polostátní i soukromé sféře), o důstojnících StB je ticho po pěšině.
Vyhněme se atmosféře honby na agenty, a než třeba někoho osočíme, pokusme se vždy - pokud to jde (bohužel to příliš často nejde, protože spisy se většinou ztratily) - rekonstruovat každý jednotlivý příběh.
Vězme, že celé velké části společnosti vůbec nehrozilo, že by ji někdo ke spolupráci přemlouval či ponoukal. Platí to pro naprostou většinu komunistů i nejvyšších svazáků. Komunisté měli spolupráci s režimem definovanou členstvím ve straně. Největším paradoxem dnešní doby je bývalý komunista moralizující souseda agenta (nekomunistu).
S metodami StB se také v životě většinou nesetkal nikdo z těch poslušných, kdo se snažili za minulého režimu nevybočovat z řady. Ti nebyli pro StB nijak zajímaví. Právo moralizovat mají snad jen ti, kdo tlak StB vydrželi. Ti, kteří statečně vzdorovali a odolali nátlaku, vydírání, lákavým nabídkám i pokušení. To jsou většinou lidé moudří a skromní.
