Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Hudební mainstream, který má smysl: M.I.A, Arcade Fire a Gorillaz

  19:00aktualizováno  19:00
Kritik časopisu Živel Benjamin Slavík ve druhém díle svých esejí o hudebních trendech a tendencích roku 2010 píše o raperce M.I.A., kapele Arcade Fire a projektu Gorillaz coby o těch tvůrcích, kteří vybočují z mainstreamových klišé současné éry.

Gorillaz | foto: EMI

Hudební mainstream je v posledních letech hřištěm, na němž si své stále nudnější hry na zářivé hvězdy hraje konzumní cynismus a naprostá pragmatičnost; měřítky úspěchu jsou jenom hitparádová čísla převáděná na peníze. Manageři neztrácejí čas hledáním někoho, kdo nabízí něco jiného a následným plánováním, jak jeho práci prodat. Není náhoda, že v médiích by se dneska kulturní rubriky měly přejmenovat spíše na stránky o showbizu a společnosti; každá hvězda je hlavně celebrita.

Pan a paní Gaga

Mainstream bude vždycky scénou průměru - to, co se v něm děje, bude muset být masově srozumitelné a lehce stravitelné, aby si nad tím nikdo moc nelámal hlavu a moc ho to netahalo za uši. Hvězdy popmusic jsou jako sportovní miláčci: jsou tady, aby byli milováni a jejich akty nebývají kriticky zpochybňovány. Jejich posluchači jsou obyčejní fastfoodoví konzumenti a často, když jim řeknete, že něco takhle je, věří vám a berou to jako dogma; když jim řeknete, ať něco udělají, neváhají s důslednou poslušností - na koncertech to začíná slogany typu "shake your motherfuckin' ass".

Takové podmínky nevytvářejí prostor pro zrovna nejnápaditější alba - je úplně jedno v jakém žánru -, nicméně mají sílu socio vlivu, umí přenášet společenské nálady, strachu, euforie, angažovanosti, radosti… Problémem je, že možností svého společenského vlivu mainstream už hodně dlouho nevyužívá. Nemá témata, nemá nadhodnoty, má pouze modifikace pořád stejných amerických příběhů o tom, jak lůzr ke slávě přišel. Vždycky je to něco o naplněných dobyvatelských ambicích, o síle a slávě, o tom, že ta hvězda kouká na fanouška z vrchního schůdku. Alfasamec, muž nebo žena, pan a paní Gaga.

Lady Gaga na nákupech v Paříži

Nicméně i vloni se našlo pár jmen, která do veřejného prostoru dodala něco víc. Povíme si, co vlastně přinesla, čím vybočovala a zda je něco spojuje. To řekněme hned: pečlivě si hledají svoje místo, které je na nejhůře okolíkovatelných souřadnicích; pořád jsou kamarádi těch, jimž říkáme alternativa a mezi mainstreamovými interpety jsou na kraji - patří k nim, chodí mezi ně, vyskytují se na podobných místech, ale liší se.
Raperka M.I.A., co dýchá za Srí Lanku. Kapela Arcade Fire, kterou tvoří samí hodní uvědomělí Kanaďané. Projekt Gorillaz, co ještě nevzdal boj za rovnici, ve které se progrese rovná komerci.

M.I.A.: Revolucionářka z ženského snáře

Jestli někdo stojí na střeše mrakodrapu i ve sklepě, v mainstreamu a undergroundu současně, je to právě ona - M.I.A. Raperka, producentka, textařka, studovaná režisérka, amatérská, ale charismatická výtvarnice ze Srí Lanky. Vyrostla v ghettech nebezpečných londýnských čtvrtí a teď má drahou vilu v Los Angeles. Dělá skvělé beaty a má krásné nohy. Ráda provokuje Západ - ve svém vizuálu využívání klasické typografie Tamilských tygrů, hláškami typu, že nejvíc cool outfity mají terorističtí diktátoři, klipy, kterými napadá západní demokracie a cizinecké policie; pak se směje tomu, že konzervativní část Ameriky ji má ze teroristku. Větší protiklad Obamy byste pro dnešní pop asi nevymysleli.
To, co dělá, je hra, jenže pořád na relevantním základě – i po ní totiž v dětství kdosi střílel, má otce revolucionáře, ví, jak to dneska, v době občanské války, vypadá na Srí Lance a – s dovolením - sere ji tendečnost amerického tisku, když i přesto Srí Lanku označují jako nejlepší místo, kam jet na dovolenou. Můžeme o ní naivně prohlásit, že je upřímná.

M.I.A. zpívá v Římě, rok 2010

Její agitace až na výjimky nefungují na laciných sloganech, na které má už roky copyright Bono, a dříve třeba John Lennon. M.I.A. mluví o příbězích jednotlivých lidí, jimž bylo ublíženo - třeba imigrantské holčičce, které cizinecká policie zastřelila rodiče a ona neměla kam jít. Něco na ten styl je loňské video k Born Free - klip, o němž pohoršeně mluvil celý svět. Pohoršeně ne proto, že zobrazuje něco - špatné zacházení s imigranty -, co je ve světě běžné a nemělo by být, ale proto, že se v minifilmu rozprskl obláček čisté krve. Tohle ukazuje na princip dnešního fungování médií: nezajímá je zpráva, ale obyčejný efekt & afekt.

Zlobení M.I.A. je sice často průhledné, ale není to jen záležitost kontroverzních choutek; je to způsob, jakým se vždycky bude vyjadřovat docela chytrá (ale žádná univerzitní expertka) a hysterická ženská k věcem, které ji štvou a nějak se jí dotýkají. Alternativu může nabídnout americký producent a DJ Diplo, s nímž dlouho spolupracovala a teď jsou rozhádaní - "M.I.A. vždycky věděla, že nikdo o těchto věcech v popu nemluví. Ne že by se přetvařovala nebo ji to nezajímalo. Ale mimo jiné to je rozhodně z její strany využití prázdné díry na trhu a v poptávce." Měla by tu ještě padnout informace, že Diplo se v médiích poslední dobou chová jako uražený chlapec, jemuž byla zabavená nejoblíbenější hračka, protože ho M.I.A. na svých nahrávkách využívá čím dál méně.

M.I.A.

M.I.A.

M.I.A.

M.I.A.

Sama by mohla jiné umělce učit práci s novými médii. Její Twitter je pořád aktivní médium, zavěšováním nových písniček na internet umí zaútočit na novináře. K tomuhle účelu sloužil track Haters, co vyšel někdy začátkem loňského jara. Šlo o to, že někdo napsal něco, co se jí úplně nezdálo a ona se cítila dotčená. To, jak dokáže být efektní, zábavná a přitom svá, ukázala na Nový rok, když zadarmo nasdílela svojí novoroční mixtape, u níž bylo vlastně nejdůležitější její jméno Vicky Leekx. Ale přitom ne by to znělo zle. Pěkná, sofistikovaná výzva k tanci.

Měli byste vědět, že dělá dobrou hudbu. Přichází k nám z londýnské klubové dubstep/grime scény; bere si prvky world music – to, na co se tančí na Jamajce, Indie, Brazílie, Austrálii nebo Trinadadu. Je jedna z těch, co má na každém albu zvuk, který jste nejspíš ještě neslyšeli. Z angloamerické popkultury efektně vyzobává, co samplovat; třeba elektronické radikály Suicide, třeba Pixies, jež má dneska rád úplně každý.

Pixíes

Svět M.I.A. je život v samých protikladech, věčný tanec na kulturních hranách. Vždycky působila jako DJ a MC na party, co je z půlky ilegální, a z půlky cool a módní; to je recept jejího úspěchu. Vloni jí vyšlo třetí album. Už to předešlé se výtečně prodávalo; mělo singl Paper Planes, který oblétl planetu a najednou ho znal kdekdo. Je vydávána globálním labelem Interscope.

To vše jsou inidicie, podle nichž by se dalo čekat, že se z M.I.A. stane pop zpěvačka/raperka, která ve svých tracích občas poví něco o teroristech. Dopadlo to opačně: M.I.A. vydala desku, kde je jeden singl (prototyp chytrého popu pro každého) a zbytek vrstvený extrakt elektronického undergroundu. Bohatá paleta těžkých, uskřípaných a hlasitých zvuků, do kterých řve, skanduje, žvatlá, vypráví, občas něco taky zazpívá (její styl není školený, je hodně DIY, proto také tak přitažlivý, protože nepojmenovatelný).

Lidé, kteří ji znají, ve svých statích píší, že chce být slavná, a že chce tu slávu fakt moc, ale o trochu více je pro ni důležitá umělecká kredibilita. Tohle je důkaz: raději než aby dělala cvičenou opičku, tak bohaté fanouškovské základně předhodí něco, čehož poslech bolí a ocení to hlavně ten, kdo se poslední roky prodírá dubstepovými, elektro a noisovými singly. Lidi, kteří si takhle budou stát za svým, pop bude vždycky potřebovat.

Arcade Fire: Vynikající lidé

Se škatulkou "velká rocková kapela, která neexperiementuje a hraje velké rockové písničky", jsou už dlouho nemalé potíže. Pro takto zavedené skupiny (z poslední doby třeba Muse a Kings Of Leon, Coldplay stojí na hraně, ale blíže své vlastní záchraně) by se hodil spíš šuplík "velká kapela, jež vydělává spoustu peněz a hraje prověřená rocková klišé, jež budou fungovat v každé době a v každém kontextu, protože chuť po nových největších kapelách na světě trh nikdy neukojí". Velká kanadská rodina přátel a příbuzných Arcade Fire do spolku skupin, jejichž snem je jednou skončit jako U2 nebo aspoň R.E.M., vstupuje tak, že se můžete dojímat nad hlasitými, ale dostatečně klenutými hymnami na kytarách a pevné rytmice; jásat, že rockový žánr může taky ještě občas něco nabídnout.

Často, dost zbytečně, se začíná mluvit o nejúspěšnějších albech právě těch U2 a R.E.M., doplněných o Neila Younga. Osobně bych byl ochoten poslední album Arcade Fire doporučit svému padesátiletému otci, který si myslí, že Genesis byli dobrá kapela. S ničím jiným současným bych tu odvahu neměl.

Skupina Arcade Fire

Skupina Arcade Fire

Arcade Fire - The Suburbs

Arcade Fire - The Suburbs

Pár příkladů, jimiž se Arcade Fire odlišují od nudného kytarového zbytku dnešní mainstreamové scény. Pořád se drží na menším labelu Merge - ani za nic to nechtějí podepsat někomu obrovskému jako je Warner. Když vycházela jejich loňská, všudemožně velebená deska Suburbs, tak koncert, kde s nimi hrál houslita Owen Pallett, z newyorské Madison Square Garden, vysílali přes youtube a režíroval jim to Terry Gilliam. O čem tohle všechno vypovídá: udělali něco, co mohlo vidět hodně lidí, dali najevo, že jejich kamarádem je pořád spíše někdo z alternativní scény než Bruce Springsteen, a že když se spojit s nějakou celebritou, tak si pečlivě vyberou, aby splňovala kritéria estétů-umělců.

V Londýně jsem viděl Akade Fire v 02 Areně (mají ji tam větší než my v Praze); byl to jejich největší koncert v životě, před asi patnácti tisíci. Hráli, jako kdyby to bylo v hale pro dva tisíce. Melodiím prostor nedělali, chvílema to byl noise, přítel neurotické migrény; říkal jsem si, že bedny musí prasknout. Nepraskly.

Jedna z věcí, která na globální rockové scéně chybí, jsou city - něco, z čeho dostanete pocit, že je to věc obyčejných a přitom inteligentních, tvořivých, kriticky uvažujících lidí, kteří nejsou roboti zaměstnaní v obrovských korporacích, ovládaní dalšími roboty, také zaměstnanci obřích korporací.

Skupina Arcade Fire

Třetí album Arcade Fire Suburbs zadrátovalo díru v plotě. Vznikl koncept, že kapela se mentálně vrátí na místa, kde vyrůstala, kde jako ještě mladí kluci a holky jen tak blbli a po krátkém prozkoumání zjistí, že je tam všechno najednou úplně jinak. Exemplární příměr: na rohu ulice stála cukrárna laskavého soukromníka, jenž měl její provozování za životní poslání, dneska tam v jedné polovině prostoru prodává svoje hračky SONY a v druhém je krám, kam chodí jen držitelé zbrojního pasu. Je to osobní intimní výpověď o zlomených snech, jež se jednoduše zobecní do kritiky kapitalistického konzumu. Utrácíme za věci, co nepotřebujeme, zapomínáme na hodnoty.

Arcade Fire

Arcade Fire

Arcade Fire

Arcade Fire

Arcade Fire jsou po dlouhé době kapela, která z intimních problémů každého přesně dedukuje celospolečenské socioproblémy, o nichž se (raději) mlčí. Jsou to glosátoři, co přiznají city. Že sou v prdeli z toho, že se věci mění a minulost jde uchovat jen v paměti a na videích a fotkách. Angažovanější, než když Bono lobbuje peníze pro třetí svět.

Gorillaz: po-cirkus megalomana

Damonu Albarnovi, můžete ho znát hlavně díky 90s a Blur, - autorovi krásných balad, jež jsou buď čistý britpop nebo britpop pod vlivem americké lo-fi Becka nebo Pavement - je konvenčními posluchači často nadáváno, že pro dojem originality udělá všechno a zapomíná, že písnička je nejvzrušivější hudební forma; někdo, kdo slyšel You're so Great, nechce poslouchat nasamplované opičí sbory nebo africké domorodce. Nekonvenční posluchači, ti, co milují experimenty a hudbu, jež je stále něčím nová, ti, co žijí dny a noci pro avantgardu, na něj zase křičí, jak nedělá nic než obyč pop, co se falešně a pokrytecky tváří, že je něčím víc; někdo, kdo má v iPodu jenom finský ambient a švédské techno, odmítá přijmout, že originální by mohl být někdo, kdo své písničky prodává po milionech. A Damon Albarn se svým komplementárním mixem hiphopových, triphopových beatů a chytlavých vokálních linek hrdě stojí mezi, což je prostor, kde se nejhůř zavděčíš. Ale tato pozice má smysl. Dokáže ovlivňovat oba okrajové póly. Je to nejednoznačný hybrid. Umění naší doby nemůže být čisté, musí být mixované. Všechno čisté už bylo nahráno.

Damon Albarn

Damon Albarn není příznivcem ničeho malého. Nevyznává svobodu (interpret si dělá, co chce), nýbrž rovnice, přesně určené a důsledně naplňované koncepty. Každé jeho album je spíše než deskou zvukovým uměleckým programem. Pro podobné lidi máme honosné slovo se zbytečně hanlivým efektem - megaloman; on zastupuje to, co na tom výrazu může být a je pozitivní. On je jediný, o kom můžeme psát, že dělá koncepční nebo konceptuální (tyhle věci nejsou shodné) umění v popu.

Vloni Albarn zvládnul dokonce dvě desky - obě jsou super a jsou svými vlastními protiklady. Na první - Plastic Beach - měl on a její firma vydělat a ukázat, že i dneska může být chytrá popmusic zlatý důl; prodávala se masivně, ale asi ne tolik, kolik bylo v plánu, ne tolik, aby mohla dostat nálepku toho, co zachránilo hudební business, jenž umírá dlouze a bolestivě na nevyléčitelnou nemoc. Představte si promenádu hudební popkultury, představte si popcirkus, který baví jednoduše a který baví progresivně; jestli chcete, říkejte tomu tuny coolness. Toto album mělo být albem popové eklektiky, jíž měla být dosaženo přebohatou soupiskou hostů: rapeři Snoop Dog a Mos Def, rockové legendy Mark E. Smith a Lou Reed nebo Mick Jones z The Clash a pak třeba hudební sbory z Libanonu. Problémem alb, která ovládají rozličné featuringy, je, že se rozpadají, že působí jako kolekce samostatných singlů, a že ten, kdo to album nese do určité atmosféry, je sám rozpuštěn, téměř se nedostává ke slovu, hostuje na své vlastní desce.

Gorillaz na pódiu

Třetí album Gorillaz však žádný z těchto problémů nemá. Je jako milá procházka: jdete po hladké asfaltce a ať se kouknete na jakoukoliv stranu, vždy vidíte něco, co vás dostane: nic z toho není stylově čisté, leč zvukově hybridní, ale vždycky je blíže k hiphopu nebo synthpopu.
Druhé loňské album - The Fall - mělo komerční ambice redukované; vždyť 25. prosince bylo dáno ke stažení, pro členy fanclubu zdarma. Zato chtělo být technologicky revoluční. Vzniklo romanticky: než se vyjelo s tím prvním na turné po Americe, Damon Albarn si koupil hračku od Apple zvanou iPad. Koupil jej nikoliv proto, aby si na něm četl knížky, ale aby si s ním po hotelích a backstagích hrál tak dlouho, než mu došlo, že z toho klidně může být nová řadovka Gorillaz. Zvuk nebyl dále upravován v žádném studiu, byl nechán tak, jak byl nahrán; ptáte se na koncept, dozvídáte se, že jde o autenticitu, zachycení stavu mysli na podzim roku 2010. Zachycení toho, o čem si Albarn myslel, že by bylo dobré s Gorillaz dále dělat.

Gorillaz

Mám-li zachovat rétoriku nových facebookových médií, tak musím říct, že tomuto pánovi se v hlavě žádné blbosti nehoní. Má to smysl nejen proto, že takhle nikdo žádnou desku ještě nenahrál (a lo-fi komunity se do toho brzy jistě ve velkém pustí). Tracky Gorillaz se vrací k minimalismu: nemají kudrlinky ani v beatech, ani ve zpěvu; plus je tam pár zvuků, co jste naposledy slyšeli na jednoduchých 8bit arkadáových hrách někdy v 80s. Nemusíte se bát, že by to znělo amatérsky - profi zvuk dneska dosáhnete i doma, když si nakoupíte vhodné věci. Úspornost a minimum vrstev tady prostě byly cílem: nedotaženost je tady neučesanou, nedbalou elegancí.
Existují lidé - a nejsou to trapní alternativní intelektuální pózeři -, pro něž je tohle Albarnovo album tím jeho nejlepším. Ve skutečnosti jsou všechny tři alba Gorillaz jejich nejlepší.

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.
ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace Miroslavu Kalouskovi, to jsou témata...  celý článek

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...
ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor Svatého otce. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Syrští povstalci v bojích o město Chanasír nedaleko Aleppa (27. srpna 2013)
ZÁPISNÍK: Potáhneme na Sýrii! Čeští komunisté milují Severní Koreu

Moderátor usnul, mezi českými novináři se objevily výzvy k válčení a komunistický hejtman mluvil s velvyslancem KLDR o povodních, píše komentátor MF DNES...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.