To bylo možné ocenit zejména v přirozených a jemně frázovaných kantilénách.
Davise evidentně velmi zaujala Šárka, která působila vedle ostatních básní dost kontrastně. V Luzích a hájích dosáhl jedinečných pianissim a posluchač mohl být stále zaujat vybroušeným detailem.
To zapůsobilo až neuvěřitelně v Táboru, kde konečně jednou vyzněl veškerý kompoziční důvtip, který Smetana při práci s jedním jediným tématem použil. Ctitelům domácí tradice asi nestačil panoramatický a zklidněný Vyšehrad a střízlivě gentlemanská forte. Ale tato Má vlast nechtěla být v žádném smyslu obrazná. Měla svůj vnitřní naprosto klasický řád, který takto provedený dlouho neuslyšíme.
Výkony anglických orchestrů jsou často odbývány frází, že "to bylo sice preciznější než u nás, ale trochu chladné" – nemluvě o tom, že si tím naše orchestry velmi snadno omlouvají svou nepořádnost, která nemá se slovanskou vroucností nic společného. Byla by škoda toto provedení odbýt podobným výrokem, i když na něm je kus pravdy.
Sir Colin Davis měl přátelské vztahy s Rafaelem Kubelíkem. Jejich přístup se však od sebe liší tak zásadně jako obrazy Paula Gaugina od Vincenta van Gogha. Člověk může mít raději toho druhého, ale s velkým uznáním sledovat toho prvního. A ještě pohled z jiné strany: kéž bychom dokázali hrát díla cizích skladatelů se stejnou úctou, s jakou se londýnští symfonikové s Colinem Davisem chopili Bedřicha Smetany.
BEDŘICH SMETANA - Má vlast
Londýnský symfonický orchestr, dirigent Colin Davis. Praha, Smetanova síň, 12. května 2005.
