Peking je však současně i centrem moci, která drtí své domácí politické odpůrce, která se stále nezřekla pracovních táborů, kam zavírá lidi třeba kvůli jejich náboženskému přesvědčení.
V Pekingu také sídlí vláda, která sice touží po olympiádě, při níž se mají kromě světových rekordů a miliardových obratů ještě stále ctít i nějaké ideály.
Ale jak chce ctít čínský komunistický režim ideály, když nechává masově špiclovat své občany, když odmítá diskutovat o budoucím statusu Tibetu či Tchaj-wanu bez ohledu na realitu.
Jaké že vlastně poselství chce tedy Čína olympiádou vyslat světu? Že je silná? Ano, je silná. Že sehrává stále významnější roli ve světě? Ano, sehrává. Že z ní roste skutečná supervelmoc 21. století? Ano, roste.
Že její obyvatelé se mají čím dál lépe a že se tam rychle zvyšuje životní úroveň. Ano, mají se lépe a zvyšuje se. Že její ekonomický potenciál a bezbřehý trh nelze pominout.
Ano, nelze. Že by proto měla uspořádat olympiádu? Neměla! Čína totiž také vysílá do světa ideje netolerantnosti, nesnášenlivosti, samolibosti svých mocných, útlaku, strachu a diktátorských metod.
Olympiáda do země, která není schopná naslouchat svým občanům, respektovat jejich názory a neporušovat masově lidská práva, nepatří. Nezapomínejme, jak hry kdysi zneužil Hitler, jak se je snažil v roce 1980 zneužít Sovětský svaz, který jenom rok předtím přepadl Afghánistán (a například v té době okupoval i Československo).
Peking možná skutečně připraví velkolepé hry, jež nemusí mít po organizační stránce chybu a neměly by obdoby.
Ale krvavé šrámy na pozadí olympijských kruhů nutí říci: Ne! A věřit slibům čínských vládců, že jsou ochotni diskutovat i o jiných názorech? Pánové a dámy v Pekingu, mohli jste začít již dávno, pak byste si možná olympiádu zasloužili.
