Vžijte se do myšlenek a pocitů malého chlapce držícího sluchátko, ze kterého zní jasným sebevědomým hlasem: "Dobrý den, tady Václav Klaus!"
Jonáš je sám doma, zmateně odpovídá, neví si rady, poslouchá. Ze sluchátka hřmí: "…naší zemi hrozí nebezpečí…!"
Jonáš si neví rady. Něco říká, ale pan profesor dál vede svou. Neodpovídá.
Jonáš vyděšeně zavěšuje sluchátko. Co teď? Sedí a přemýšlí, má strach. Pomalu mu dochází, že se stalo něco divného a neobvyklého. Máma přece s Klausem není v jedné straně? Proč by zrovna jí volal a upozorňoval ji na nebezpečí? Co když se opravdu něco vážného děje? Co teď? A proč Klaus neodpovídal? Něco se děje a oni nás takhle rychle všechny chtějí upozornit? Děs stoupá.
Jonáš nebude jediným malým dítětem, které zvedne v těchto dnech telefon v domácnostech náhodně vybraných týmem ODS k drastické kampani podle vzoru George Bushe.
Nepřeji si, aby v naší zemi někdo pro svůj osobní prospěch děsil mého syna a spolu s ním mnoho dalších zvědavých dětí, vrhajících se na zvonící telefon s radostí maličkých, očekávajících radostný hlas svých rodičů, babiček, dědečků nebo kamarádů.
Pane profesore, už nás přestaňte strašit!
