Hřbitov zachránil jediný muž

Třebíč - Jednou z památek, jimiž se spolu s židovskou čtvrtí či bazilikou svatého Prokopa dnes pyšní obyvatelé Třebíče, je téměř čtyři sta let starý židovský hřbitov. Nebýt nyní devadesátiletého Bohumíra Pavlíka, nemuselo tomu tak být. Místo hřbitova by tu bylo jen jeho torzo, v horším případě na něj mohli vzpomínat jen pamětníci a mladá generace by vůbec nemusela vědět, že ve městě něco takové existovalo.

„V červnu 1983 přijela na hřbitov pětičlenná komise z Brna, v níž byli i zástupci židovské obce. Pro mě přiběhl tehdejší primář Veselý, že prý mají hřbitov likvidovat. Nikdo z nás o tom ale nic nevěděl," vzpomíná Pavlík, který v zanedlouho oslaví devadesáté narozeniny.

Vyšší místa totiž rozhodla, že hřbitovy v dezolátním stavu, na něž není finanční zajištění, se mají zrušit. V okrese měl zůstat jen jediný, na nějž se soustředí to nejcennější. Oba muži zastihli komisi již na odchodu, přesto se s jejími členy pokusili vyjednávat. „Říkal jsem, že bychom se jako dobrovolníci pokusili ten hřbitov vyčistit a dostavět, co je potřeba. Nemohl jsem přenést přes srdce, že by hřbitov zanikl," pokračuje Bohumír Pavlík.

"Ke hřbitovu mám citový vztah. Kousek od něj jsem se narodil, využívali jsme pole, které sloužilo jako rezerva pro případné rozšíření hřbitova, přímo na hřbitov jsem se chodil učit, protože nás doma bylo sedm sourozenců a nebyl klid a vlastně k celému židovství mám odjakživa dobrý vztah. Mým prvním učitelem judaizmu byl rabín Fišer, který se svojí manželkou chodil k nám do zahradnictví pro zeleninu, ovoce a květiny. Naučil mě toho tolik, že už v patnácti letech jsem mohl dělat odborného průvodce," vysvětluje Bohumír Pavlík.

Když se rozhodl hřbitov zachránit, bylo mu  třiasedmdesát let. Nevěděl sice, jak to všechno udělá, ale věděl, že to udělat musí. „Byla to obrovská práce. Bylo třeba vytrhat metrové kopřivy i s kořeny, vykácet všechno, co tam za těch čtyřicet let bez pána vyrostlo, celkově upravit, včetně postavení obvodové zdi. Nebyl materiál, chyběly peníze, ale za tři roky jsme zeď, která je dlouhá více než čtyři sta metrů, s dobrovolníky, kamarády, přáteli a jejich rodinnými příslušníky a také brigádníky z řad studentů postavili," líčí sled událostí Pavlík, který se ve svých šestasedmdesáti letech dokonce začal učit hebrejsky. Ač sám židem není, studoval i židovskou historii, tradice a náboženství.

Tehdejší předseda národního výboru mu radil, aby od toho dal raději ruce pryč, že ho lidé považují coby školského inspektora za autoritu a mohl by mít nepříjemnosti. Největší problém ale byly peníze. Ty byly potřeba na nákup nářadí, materiálu, ale trvali na nich i někteří brigádníci. Poté, co Bohumír Pavlík nepochodil u židovské obce, u města ani okresu, rozhodl se hřbitov renovovat ze svých vlastních úspor.

„Šel jsem do spořitelny a vybral ze začátku dva tisíce z toho, co jsem tam měl, jak se říká, na pohřeb. Jenže ze svých peněz jsem bral pořád. Tu dvacet korun, tam padesát, na co bylo potřeba. Jiné peníze než důchod, tehdy třináct set korun, jsem neměl. Manželce, která mně pomáhala a pomáhá dodnes, jsem říkal: Neboj se, někdo nám to někdy vrátí. Není to pro nás, to děláme pro lidi, pro tuhle a příští generace," vzpomíná Pavlík.

Nějaké peníze se nakonec dařilo získávat přes církevního tajemníka na okrese a poté, co ho židovská obec ustanovila správcem hřbitova, dostával odměnu tři sta korun měsíčně. Zatímco tajemník ho podporoval finančně a primář Veselý morálně, po odborné stránce Pavlíka vedl architekt, který v té době býval krajským památkářem v Brně.

Obnovu třebíčského židovského hřbitova si vzal Bohumír Pavlík za svůj osobní úkol. Přestože byl několikrát ve velmi těžké situaci a narážel na nepochopení lidí, kteří jej nezřídka odrazovali, úkol splnil „Za patnáct let jsem hřbitov, celý stavebně obnovený, předal židovské obci. Že se mně to podařilo, mě hřeje dodnes. Vždycky jsem si přál odejít ze světa vnitřně vyrovnán a já ten pocit mám. Udělal jsem dílo v odhadnuté hodnotě z roku 1998 půldruhého milionu korun," prozrazuje Pavlík s tím, že o každém dni, který na obnově hřbitova odpracoval, vede pracovní deník. Pro každý z devatenácti roků, které na hřbitově odpracoval, má Bohumír Pavlík jeden deník.

Největším zadostiučiněním jeho práce jsou návštěvníci, kteří přijíždějí do Třebíče prohlédnout si hřbitov, se zájmem si poslechnou jeho výklad a kteří mu píší i řadu dopisů a šíří věhlas po celém světě. Díky tomu se o něm začalo, nejprve velmi nesměle, psát v novinách a časopisech. Tím se strhla lavina zájmu nejen o hřbitov, ale i o jeho pečovatele Pavlíka.

Často se stává, že za panem Pavlíkem chodí potomci pochovaných Židů a hledají místo, kde byl jejich příbuzný pohřben. "Na to jsem vytvořil ´zasedací pořádek´, podle kterého pak objevíme často i více příbuzných, než potomci očekávali," říká Bohumír Pavlík.

Finanční zajištění obnovy hřbitova nyní zůstává na bedrech brněnské Židovské náboženské obce, která však pečuje o  šestačtyřicet hřbitovů. Peníze nezbyly ani v rozpočtu města, které se zaměřilo pouze na židovské ghetto. Šancí nejen pro hřbitov jsou současné snahy o zapsání celého ghetta do seznamu Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, které by mělo finanční potíže vyřešit.

"O prázdninách přijíždějí zahraniční brigádníci. Dříve šlo hlavně o studenty z Evropy, Ameriky, či Austrálie. "Své hodiny si na hřbitově odpracovala dokonce i studentka z Laponska ve Finsku. Město však později další účast brigádníků nepovolilo a jejich úlohu převzali tuzemští studenti a dobrovolníci," vysvětlil Pavlík.

Hlavním důvodem, proč ještě i dnes, ve svých devadesáti letech, dělá Bohumír Pavlík na židovském hřbitově správce a nemá svého nástupce, jsou peníze. Brigádníka či dobrovolníka totiž najde jen na chvíli, protože nikdo takovou práci nebude dělat pořád zadarmo. „A já nemám co nabídnout, jen to, co sám dostávám, což je něco kolem dvou tisíc korun," s povzdechem konstatuje Pavlík, který i přes zdravotní problémy má práci, která má smysl, rád. Často si připomíná Gorkého citát, který prý přesně vystihuje jeho život: „Komu je práce potěšením, tomu je život štěstím".


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video