Francie a další členové Rady bezpečnosti tomuto požadavku kladou skryté či otevřené překážky. Americký požadavek vypadá logicky. Sankce byly přece uvaleny proto, aby Irák přestal být hrozbou pro okolí.
Po americkém vítězství lze tvrdit, že už hrozbou není, a proto sankce už jen škodí: brání vývozu ropy, a tím omezují získávání prostředků pro irácký lid... Otázka zrušení sankcí je jen líbivým heslem.
Teď už jde o víc: o ropu. A také o vliv na Irák a o další vývoj celé oblasti. Boj o sankce to může ovlivnit. Nejde o postihy, které byly kdysi na Irák uvaleny. Se sankcemi byl však spjat program OSN "Ropa za potraviny".
Ten umožňoval aspoň omezený vývoz ropy, za kterou měl Irák dostávat zaručeně neškodné zboží: potraviny pro své obyvatelstvo, léky a další nezbytné potřeby. OSN mohla a může touto cestou regulovat vývoz a využití irácké ropy.
Se zrušením sankcí skončí i tento program. Pokud se tak stane, může vítězná mocnost rozhodovat o irácké ropě zcela podle své vůle. To se pochopitelně mnoha zemím nelíbí.
Odpor proti požadavkům USA však už není tak otevřený jako ještě před pár týdny. Zkušenost ukázala, že nestačí trvat na dodržování dohodnutých pravidel či usnesení OSN. Američtí odpůrci by i nyní mohli argumentovat tím, že nikdo neprokázal skutečné odzbrojení Iráku, takže ke zrušení sankcí formálně není důvod. A mohli by se domáhat obnovení inspekcí OSN.
Válka však ukázala, že když USA narážejí na odpor a když jejich odpůrci využijí k zablokování americké vůle všechna povolená pravidla, volí USA jednoduchou cestu: poruší pravidla. Zejména Francie proto zkouší postup, který by OSN zachoval aspoň jistou míru vlivu na Irák.
Nenavrhuje zrušení sankcí, ale jejich dočasné pozastavení. Pak by totiž zůstal prostor pro zbrojní inspekce. Je to vysoká hra: jde o to, zda zbytek světa může ještě nějak ovlivnit americké rozhodování v Iráku, nebo ne.
