Tito výtečníci se objevili a objevují i u nás. Není jich moc, což je nám všem ke cti, ale i jeden je příliš mnoho, i jeden způsobuje nevyčíslitelné škody, jedna taková hyena dokáže narušit nebo zničit vzájemnou důvěru a dobrou vůli, které nás přenesly přes to nejhorší co na nás příroda vrhla.
Není možné apelovat na tyto jedince, kteří mají s lidmi společný jen vnější vzhled, na ty slova neplatí, a lze jen doufat, že budou dostiženi a potrestáni, my ostatní můžeme jen být více než jindy opatrní a více než jindy spolupracovat s těmi složkami, které se nás, kromě jiných povinností, kterých nemají v této době právě málo, snaží před nimi chránit.
Jsou ale věci, které můžeme, musíme dělat, a někdy nedělat, my všichni. Hasiči jsou příliš často vytrženi z práce, na které závisí bezpečnost našich životů a majetku, jezdí mnohdy k falešným nebo zbytečným poplachům, a totéž platí pro policii která udržuje bezpečnost a pořádek. Ti všichni pracují za nemožných podmínek, ve stresu, unaveni po dnech bez odpočinku a beze spánku.
Snažme se žádat o jejich pomoc jen tehdy, když ji skutečně potřebujeme, a tam kde můžeme pomozme my jim, i tím že uposlechneme jejich pokynů i tehdy, když nám jejich význam není okamžitě zřejmý.
V New Yorku, městě nikdy proslulém pro svou pohostinnost a solidaritu, se stalo po katastrofě, kterou pamatujeme jako 911, ctí každého restaurantu, každého stánku s hamburgry, každé kavárničky na Manhattanu vyvěsit ceduli s nápisem "Jídlo, pití a káva zdarma pro naše hochy a dívky v modrém", pro policisty, hasiče, řidiče sanitek a dělníky odstraňující trosky. A tam, kde hoši a dívky neměli čas si pro občerstvení zajít, jim bylo z nejbližší restaurace dodáno až na místo jejich služby, a kde nebyla restaurace poblíž, místní občané ji nahradili, sami od sebe, bez výzvy a bez odměny. A nejednalo se jen o první den, ta služba trvala tak dlouho, jak dlouho trvaly záchranné práce a likvidace trosek a následků katastrofy.
Chceme od nich, a oni nám dávají, více než jsme kdy očekávali, a více než oni sami očekávali, že ze sebe kdy budou musit vydat. Dejme jim alespoň to málo co můžeme, dejme jim pocit, že víme, že to co dělají pro nás vidíme, a že bez ohledu na jinou barvu jejich uniforem a pracovních obleků jsou i oni našimi "boys and girls in blue".
Nestojí to moc, jen trochu toho horkého kafe a někdy jen poděkování a nějaké to hřejivé slovo.
Není možné apelovat na tyto jedince, kteří mají s lidmi společný jen vnější vzhled, na ty slova neplatí, a lze jen doufat, že budou dostiženi a potrestáni, my ostatní můžeme jen být více než jindy opatrní a více než jindy spolupracovat s těmi složkami, které se nás, kromě jiných povinností, kterých nemají v této době právě málo, snaží před nimi chránit.
Jsou ale věci, které můžeme, musíme dělat, a někdy nedělat, my všichni. Hasiči jsou příliš často vytrženi z práce, na které závisí bezpečnost našich životů a majetku, jezdí mnohdy k falešným nebo zbytečným poplachům, a totéž platí pro policii která udržuje bezpečnost a pořádek. Ti všichni pracují za nemožných podmínek, ve stresu, unaveni po dnech bez odpočinku a beze spánku.
Snažme se žádat o jejich pomoc jen tehdy, když ji skutečně potřebujeme, a tam kde můžeme pomozme my jim, i tím že uposlechneme jejich pokynů i tehdy, když nám jejich význam není okamžitě zřejmý.
V New Yorku, městě nikdy proslulém pro svou pohostinnost a solidaritu, se stalo po katastrofě, kterou pamatujeme jako 911, ctí každého restaurantu, každého stánku s hamburgry, každé kavárničky na Manhattanu vyvěsit ceduli s nápisem "Jídlo, pití a káva zdarma pro naše hochy a dívky v modrém", pro policisty, hasiče, řidiče sanitek a dělníky odstraňující trosky. A tam, kde hoši a dívky neměli čas si pro občerstvení zajít, jim bylo z nejbližší restaurace dodáno až na místo jejich služby, a kde nebyla restaurace poblíž, místní občané ji nahradili, sami od sebe, bez výzvy a bez odměny. A nejednalo se jen o první den, ta služba trvala tak dlouho, jak dlouho trvaly záchranné práce a likvidace trosek a následků katastrofy.
Chceme od nich, a oni nám dávají, více než jsme kdy očekávali, a více než oni sami očekávali, že ze sebe kdy budou musit vydat. Dejme jim alespoň to málo co můžeme, dejme jim pocit, že víme, že to co dělají pro nás vidíme, a že bez ohledu na jinou barvu jejich uniforem a pracovních obleků jsou i oni našimi "boys and girls in blue".
Nestojí to moc, jen trochu toho horkého kafe a někdy jen poděkování a nějaké to hřejivé slovo.
