Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Hora šla k Mohamedovi - a Češi konečně mají dějiny Arabů

  8:35aktualizováno  8:35
O Arabech se v posledních letech mluví hlavně v souvislosti s terorismem, válkami nebo přinejlepším ropným bohatstvím. Přitom jen málo národů ovlivnilo běh světa – a rozvoj kultury – tolik jako právě Arabové. Přesto teprve nyní dorazilo na české pulty dílo, které patnáct století arabských dějin shrnuje do jediného svazku, nadto jde o publikaci mezinárodně proslulou, z pera Alberta Houraniho. Vzhledem k tomu, že přední stránky světových novin teď plní nepokoje v Egyptě, Tunisku i jinde, šlo o docela dobré načasování.

Nepokoje v Egyptě (30. ledna 2011) | foto: AP

„Zapiš si: jsem Arab!“ zní úvod básně, kterou v půli 60. let napsal Mahmúd Darvíš. Jeho kolega Nizár Kabbání byl o poznání skleslejší, když se v závěru své básně tázal: „Jsme my Arabové pouhá lež?“ – jeho víru v arabství a arabskou jednotu nahlodal bolestný rozkol, který do arabského světa tehdy vnesla irácká okupace Kuvajtu v roce 1991. Obě básně shrnují obě velká arabská témata: bolestnou vzpomínku na dávno ztracenou jednotu a také naděje i obavy spojené s tím, jakou úlohu vlastně Arabové na jevišti světa nyní hrají. A také dvě polohy, mezi nimiž se arabský duch tak často a někdy tak rychle pohybuje, totiž nadšení a skleslost.

Něco se stalo

Od nástupu islámu v 7. století Arabové expandovali z Arabského poloostrova nevídanou rychlostí do všech stran. V prvních staletích po Mohamedovi zaznamenali i rychlý růst vlastní kulturní produkce. Byli schopni inspirovat všechny okolo, ale též nechat se ovlivňovat okolím – Řeky, Peršany, Židy nebo Turky – a díky této velkorysosti vytvořit osobitou civilizaci.

O knize

Albert Hourani
Dějiny arabského světa

Dovětek Malis Ruthven. Přeložil Šimon Pellar, odborná revize Luboš Kropáček. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2010, 568 stran, doporučená cena 599 korun.

Ovšem pak se cosi zkazilo. Arabové začali upadat, kulturně i politicky. Ještě předtím se Arábie politicky rozdrobila a už nikdy se nad jazykovou a kulturní jednotou nepodařilo rozepnout jednu státní strukturu. Staletí pak prožili pod nadvládou těch, které kdysi sami ovládali, a potom se stali kořistí západních kolonialistů. Koneckonců i důvod, proč se o arabských zemích mluví v těchto dnech, souvisí s jejich dlouhodobým úpadkem. Totiž skutečností, že stovky milionů Arabů i po dekolonizaci zůstaly žít pod nedůtklivými diktaturami. Ty nakonec nedokázaly své lidi ani nasytit. Jak konstatovala známá studie OSN, arabský svět je po subsaharské Africe nejméně úspěšnou oblastí světa.

Obal českého vydání Houraniho knihy

Obal českého vydání Houraniho knihy

Co se nám to vlastně stalo a proč? Tyto „arabské otázky“ si kladl už velký arabský historik Ibn Chaldún před šesti staletími a klade si je i Albert Hourani v knize Dějiny arabského světa. Hourani se při vší své skromnosti cítil Chaldúnovým pokračovatelem. V jednom objemném svazku vykroužil oblouk od dob Mohamedových až do začátku 90. let, kdy kniha poprvé vyšla. Jeho cílem bylo oslavit někdejší rozkvět arabské civilizace, popsat vnitřní i vnější faktory, které ji ovlivňovaly, a také ukázat, že arabská jednota trvá navzdory rozdrobení i porobě. To ostatně odráží i původní anglický název díla, History of Arab Peoples, cosi jako dějiny arabských národů.

Přítomné dění v severní Africe nejen potvrzuje zmíněný úpadek arabských zemí, nýbrž i skutečnost, že to, co se děje v jedné zemi, ovlivňuje další společnosti. A to i bez panarabské televize Al Džazíry, která dnes zásobuje svými (dez)informacemi naprostou většinu domácností od Maroka po Bagdád. Arabský svět nikdy neztratil svou vazbu na minulost ani vzájemné propojení, jako připomíná i Hourani ve své knize, která se stala klasickým dílem, a to pro své ctnosti, stejně jako navzdory některým slabinám.

Na obou březích

Kdo vlastně byl Albert Hourani? Nepochybně jedna z nejvlivnějších postav západního zkoumání Blízkého východu. Ostatně autor sám – a podobně i jeho bratři Cyril a George – pocházel ze Západu, ale vždy jakoby stál jednou nohou v Orientu.

Narodil se roku 1915 v Británii do rodiny libanonských křesťanů původně řeckoortodoxního vyznání, přičemž Houraniho otec už v mládí přestoupil ke skotskému presbyteriánství. Sám celý život tíhnul ke katolicismu, k němuž nakonec v pozdním věku konvertoval, což z něj dělá Brita ještě výstřednějšího. Jeho pojednání nicméně prozrazují velké porozumění, snad i sdílení islámského pohledu na svět. Hourani strávil 30. a 40. léta v britských službách ve východním Středomoří, zejména v Egyptě.  (V Káhiře Albert a Cyril sdíleli byt s Paulem Krausem, československým uprchlíkem před nacismem. Právě bratři Houraniové našli Krausovo tělo poté, co se tento pražský rodák v roce 1944 v návalu zoufalství oběsil.) Nejdříve pomáhal londýnským úřadům vytvářet britskou politiku v oblasti Orientu, po válce se zas podílel na formulaci arabského stanoviska pro anglo-americkou komisi zabývající se budoucností Palestiny.

Na konci 40. let politiku opustil a po zbytek svého dlouhého života se věnoval akademickému zkoumání arabského světa, zejména intelektuálních dějin. Zajímalo ho, jak evropské ideje pronikaly do arabského myšlení, a také naopak. Za svůj dlouhý život publikoval „jen“ osm knih, někdy průkopnických. Měřítkem jejich závažnosti je, že alespoň některé se čtou dodnes.

Obaly některých anglických vydání Houraniho knihy

Teprve v samém závěru života si Hourani troufl shrnout své poznatky do syntetizující knihy, poprvé publikované roku 1991, a pak mnohokrát v dalších edicích. Její poslední vydání, včetně dodatku z roku 2002 zaznamenávajícího vývoj po Houraniho smrti (zemřel 1993), mají nyní k dispozici i čeští čtenáři. To vše v překladu Šimona Pellara a se vším, co nabízí i originál, tedy s mapami, seznamy chalífů a dynastií, vesměs v pevné vazbě s přebalem.

Poklidná řeka

Bylo a je pouze málo autorů, kteří mohli autoritativně shrnout celých 15 století arabských dějin a přitom se nezesměšnit. Hourani byl jedním z tohoto mála. Přesto neušel kritice. A to jistě nikoli kvůli faktickým lapsům, ale kvůli metodologii a snad i ideologii. Houraniho zajímá hlavně společenský a kulturní vývoj arabských společností a států, který sem tam popráší špetkou politiky či ekonomie. Zabývá se cestami arabského myšlení, zavede nás do měst i na venkov, na tržiště i do zahrad, a dokonce i do harémů. Válečné události, náboženský fanatismus nebo terorismus zmiňuje jen letmo nebo zaobaleně, případně vůbec. Proč? Snad proto, že cítil potřebu podat vývoj arabského světa jinak, než bylo na Západě obvyklé.

(ilustrační snímek)

Ilustrační foto

Ač vzděláním i rodištěm v podstatě Brit, Hourani zaujal apologický postoj příslušníka nespravedlivě opovržené kultury, která chce být viděna ve své velikosti, a nikoli ve svých selháních. Čtenář má nejednou pocit, že Hourani arabské dějiny jako by vypral a pak ještě zažehlil některé vybouleniny. Mnohé problematické stránky nejsou příliš vidět, anebo – v pozdějších částech knihy – jsou vysvětleny neblahým působením cizích činitelů, jimž byl arabský svět opravdu po velkou část své existence vystaven.

Jako příklad, který zmiňovali i zahraniční recenzenti prvního vydání, může sloužit otázka otroctví. Import lidského materiálu z Afriky čítajícího miliony hrál po staletí obrovskou roli ve fungování blízkovýchodní společnosti a ne vždy šlo o hezké příběhy (a zčásti se tak vlastně děje dosud). Přesto na stránkách knihy otroctví vystupuje pouze jako útěšné líčení možností, jaké otrokovi nabízí šarí’a. Jak bychom se dívali třeba na knižní dějiny USA, které by takto vylíčily západní otrokářství?

Také Muslimské bratrstvo – opět jen jako jeden z mnoha možných příkladů, tentokrát z novější doby – je představeno jako „alternativní model spravedlivé společnosti“, málem jako Armáda spásy. Neboli Hourani bez varování přehazuje proklamované ideály za realitu a umně zachází se zmírňujícími slovy, jako je „možná“, „taktéž“ a „nejen“, aby podal poklidný obraz pomalu plynoucí řeky. Při čtení jeho knihy si sotva uvědomujeme, že arabské dějiny byly stejně kruté a vrtkavé jako třeba ty evropské.

Historik Bernard Lewis

Historik Bernard Lewis

Úhel pohledu

To vše můžeme pojmout jako neakademickou apologetiku, ale možná také jako jeden z možných úhlů pohledu na arabské dějiny. Takový, který nám podá věc jinak, než jak jsme zvyklí nebo jak je nám pohodlné. Jak jsme se již zmínili, je vlastně s podivem, že dějiny Arabů česky zatím nevyšly nebo přinejmenším ne v této podobě a ve srovnatelném rozsahu. Je ještě podivnější, že podobných syntetizujících přehledů od dobrých autorů není mnoho ani v jiných jazycích. Přinejmenším z anglickojazyčné oblasti měl nakladatel možnost vybrat si o něco starší a kratší knihu nazvanou Arabové v dějinách (Arabs in History, poprvé 1950) od Bernarda Lewise, o rok mladšího Houraniho kolegy. Tento stále ještě žijící (!) doyen západní orientalistiky je někdy označován, spíše mylně, za politicky konzervativního autora, což je míněno jako osobní i odborný odsudek.

Desetitisíce muslimů se v Mekce shromáždily kolem posvátné Kaaby.

Desetitisíce muslimů se v Mekce shromáždily kolem posvátné Kaaby.

Tak či onak není pochyb, že Hourani Lewisovu knihu znal a psal jaksi vedle ní, nebo snad i proti ní. Lewisovy dějiny Arabů jsou, přinejmenším podle mínění autora těchto řádků, čtivější a přitom hlubší, snad i objektivnější. Přesto je asi dobře, že volba nakladatelství padla na Houraniho. NLN totiž už před lety vydalo Lewisovy Dějiny Blízkého východu, které pokrývají podobnou oblast i období. Koneckonců, arabské dějiny se na dlouhou dobu prolnuly s perskými, částečně byzantskými a pak zejména tureckými. Lewis navíc v obou svých knihách zevrubně popisuje i předislámské období arabských dějin, kterému se Hourani z nepochopitelných důvodů vyhýbá.

Pro úplnost dodejme, že k dispozici je také reedice obsáhlé knihy českého orientalisty Felixe Tauera (1893–1981) Svět islámu, dějiny a kultura (poprvé 1973, znovu 2006 v nakl. Vyšehrad). Ta je, opět dle našeho subjektivního názoru, s Houranim co do kvality přinejmenším srovnatelná.

Unavené národy

Český čtenář si tedy nyní může snadno postavit vedle sebe více pohledů na tytéž jevy a události, třeba právě Houraniho a Lewisův. Proč by to měl dělat? Například proto, že Arabové zejména během prvních staletí islámské éry vytvořili nepřehlédnutelnou část světového kulturního dědictví, z níž dnes těžíme i my. Nebo že podstatně ovlivňovali (a ovlivňují) i dění v Asii, Africe i na evropském kontinentu. Že v jejich středu se zrodilo náboženství, které dnes vyznává půldruhé miliardy lidí. Nebo proto, že si mohou vyvrátit řadu zavedených mýtů, například o tom, že islám nezná oddělení náboženské a světské moci, nebo že novodobé arabské myšlení je jasně oddělené od toho na Západě.

Zajímat by nás mělo i to, jak je možné, že tak tvořivé společenství, navíc připravené absorbovat cizí podněty, svou pružnost ztratilo a dnes patří k oblasti, která překládá méně cizích knih než samotinké Řecko. Neměly by kořeny a průběh tohoto procesu zajímat i Evropany, kteří čím dál více pociťují civilizační únavu?

Tuniské ženy na letišti vítají šéfa islamistické opozice Rašída Ghannúšího (30. ledna 2011)

Tuniské ženy na letišti vítají šéfa islamistické opozice Rašída Ghannúšího (30. ledna 2011)

Poslední kapitoly Houraniho knihy už jsou více politické než první polovina knihy a není to jistě náhoda, protože i pro Araby platí, že i když se lidé nezajímají o politiku, zajímá se i tak politika o ně. A tak i když se poslední kapitola z Houraniho pera vztahuje k událostem 70. a 80. let, působí v souvislosti se spekulacemi o šíření nákazy jasmínové revoluce z Tuniska do dalších arabských autokracií nečekaně aktuálně. Takto by například vypadala zkrácená a parafrázovaná pasáž ze strany 446: „Vlády, které apelovaly na sociální spravedlnost a náboženství, podstupovaly riziko, když v praxi nejednaly podle těchto zásad... Opozice pak snadno mohla poukázat na rozpory mezi jejich slovy a činy a získat u veřejnosti široký ohlas... Ani ty nejstabilnější režimy si nemohly být svým postavením jisté.“

Autor:


Ondřej Vetchý: Kvůli filmu Po strništi bos jsem musel zhubnout a udělat si plešku





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Nemůžete říci, že jste nebyli varováni, říká film Rolanda Emmericha 2012.
ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Torontský starosta Rob Ford se přiznal, že v minulosti kouřil crack.
ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj proti drogám selhal. To jsou témata...  celý článek

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)
ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.