Každý ví s pravděpodobností hraničící s jistotou, že válka bude. Každý také ví, že USA se rozhodly do ní jít i proti vůli Rady bezpečnosti OSN.
Zkoumat na tom není co, protože karty jsou na stole. Irácký konflikt je tak zamotané klubko, že by lid politikům odpustil ten či onen názor.
Ale musel by to být názor hodný toho jména. Ničeho takového jsme se od českých představitelů nedočkali.
Buď nějaký názor mají, ale nechtějí nám ho říci, nebo ho nemají, ale bojí se k tomu přiznat.
Jsou názory, které mají větší cenu předem než potom, protože něco vypovídají o hlavách, v nichž se rodí. Jednoznačné prohlášení by tak mělo smysl jako signál do vlastních řad, že máme reprezentaci, která ví, co chce.
Svým výrokem zklamal i prezident. Jeho požadavek, aby názor politiků při řešení irácké krize nebyl v rozporu s dominantním hlasem české veřejnosti, není příliš hodný státníka.
Pokud to Klaus myslel tak, jak to řekl, připomíná jeho výrok politický průměr druhé kategorie. Činovníky sledující výsledky průzkumu veřejného mínění a upravující podle toho své názory a činy. Jednat jen dle hlasu lidu by také znamenalo zavést trest smrti, protože ho většina národa chce.
Zato ODS se v úterý přidala na "protiiráckou" stranu. Říká, že je "nejvlastnějšímu zájmu ČR", aby byla součástí protihusajnovské koalice. Pověsti ODS jako populistické strany to vlastně odporuje.
Možná že ve chvíli, kdy dochází na lámání chleba, zapůsobily na více méně pravicovou stranu obrázky z podivných pacifistických demonstrací pořádaných pod rudými prapory, nechuť vůči německo-francouzské ose a obdiv k Americe.
Aspoň že opoziční strany mají jasný názor, když už se ho od vlády nemůžeme dočkat.
