Studii představil na setkání Americké psychiatrické asociace profesor psychiatrie na Columbijské univerzitě v New Yorku Robert Spitzer. Sám přiznává, že zatím neví, kolik procent homosexuálů a lesbiček by mohlo být schopno svoji orientaci přeměnit. "Ukázalo se pouze to, že někteří lidé to dokážou," řekl Spitzer zpravodaji tiskové agentury Associated Press.
Vědci si dosud nejsou jisti tím, co vlastně homosexualitu způsobuje. Psychiatři postupně opustili teorie, že ji vyvolává vývoj v rodině či chybný duševní rozvoj. Většina odborníků soudí, že homosexualita pravděpodobně vzniká kombinací biologických faktorů a vlivu okolního prostředí.
Překvapený skeptik
Robert Spitzer je považován za předního odborníka. V USA vedl úsilí lékařů, které vyvrcholilo v roce 1973 vyškrtnutím homosexuality ze seznamu duševních poruch. Do svého zatím posledního výzkumu se podle vlastních slov pustil jako skeptik - nevěřil, že by pohlavní orientaci bylo možné skutečně změnit, nikoli změnu pouze předstírat.
Vyzpovídal dvě stě bývalých homosexuálů, z toho 143 mužů. Jejich průměrný věk je 43 let. Spitzer jim po telefonu položil 60 otázek o jejich sexuálním chování a pocitech dříve a nyní.
Vyvodil z nich závěr, že 66 procent zpovídaných mužů a 44 procent žen se skutečně přesunulo z homosexuální orientace k tomu, co Spitzer nazývá dobrým heterosexuálním fungováním.
Myslí tím, že nejméně v uplynulém roce žili zkoumaní lidé v trvalém heterosexuálním vztahu založeném na lásce, měli uspokojení z citové vazby k partnerovi, prožívali uspokojující heterosexuální pohlavní styk alespoň jednou měsíčně a nikdy či jen zřídka při sexu snili o někom stejného pohlaví.
Snahu o změnu sexuální orientace započali zkoumaní muži v průměru 14 let a ženy 12 let před rozhovorem se Spitzerem. Nejčastěji jim v tom pomohli psychologové a také různé podpůrné, často nábožensky založené skupiny. Někteří homosexuálové využili knížky či rady heterosexuála.
Myslí to vážně?
Oponentů se už našla celá řada. Například psycholog Douglas Haldeman z Washingtonské univerzity se domnívá, že zkoumané osoby byly pod tlakem přesvědčení, že být homosexuálem je špatné. Někteří tito lidé jsou členy náboženských skupin odsuzujících homosexualitu. Proto se snažili tvrdit, že už homosexuálem nejsou.
Oproti tomu Spitzer s využitím svých dosavadních zkušeností psychiatra působícího v této oblasti usoudil, že zkoumané osoby jej nemohly obeIhat, změnu pouze nepředstíraly, ale opravdu vnitřně zažily.
"Neupírám panu profesorovi odborné zkušenosti, ale nemůže snad ani myslet vážně, že by pomocí telefonních rozhovorů s lidmi, které blíže nezná, byl schopen cosi hodnověrného zjistit o tak intimní otázce, jakou je sexuální orientace," kroutí hlavou předseda české Sexuologické společnosti Jaroslav Zvěřina.
Podle jeho názoru by pro výzkum byly potřebné osobní pohovory doplněné odborným vyšetřením sexuální orientace. To je založeno na přístrojovém měření cévní reakce genitálu mužů či žen vystavených erotickým podnětům, většinou fotografiím osob obou pohlaví. "Zabývám se sexuologií více než třicet roků. Za tu dobu jsem žádné podobné případy úplné změny sexuální orientace neviděl," doplňuje docent Zvěřina.
Chování ano, orientace ne
Pochybnosti o závěrech profesora Spitzera má i předseda české Gay iniciativy Jiří Hromada. "Každý z nás prošel hledáním sama sebe - někdo objeví svou sexualitu v pubertě, jiný až v pozdním věku. Některý gay žije se ženou. Má děti, ale musí čas od času uskutečnit svou sexualitu s mužem. Za totality se takto u nás přinutilo velké procento gagů a lesbiček oženit a vdát z obavy před represí. Podobně byli zřejmě pod psychickým tlakem i lidé, kteří tvrdili, že se změnili," soudí.
Rovněž docent Zvěřina si myslí, že profesor Spitzer nepopsal skutečnou přeměnu sexuální orientace. "Vím o homosexuálních prostitutech, mladých mužích, kteří žili sexuálně s muži, ale nikdy se nestali homosexuály. Znám muže a ženy orientované homosexuálně, kteří z různých důvodů nikdy nepěstovali sex odpovídající jejich preferencím. Známé jsou i situace náhradního homosexuálního chování ve vězeních. To všechno jsou případy, kdy se lidé sice chovají jinak, než jsou orientováni, ale jejich skutečná sexuální orientace se nemění," zdůrazňuje docent Zvěřina.
Jiří Hromada je přesvědčen, že se za Spitzerovou studií skrývá snaha homosexuální minoritu v očích okolí shodit. "Veřejnost ve světě i u nás stále více akceptuje gaye a lesbičky. A do toho přicházejí nevelké skupinky vědců, kteří inspirováni zřejmě učením církví - úpěnlivě hledají nové dogma, jímž by zvrátili vývoj.
" Jaký může mít Spitzerova studie vliv na společnost? "Když jsme jako lékaři škrtli před lety homosexualitu ze seznamu nemocí a vad, neučinili jsme tak z nějakého rozmaru," říká docent Zvěřina. "Považoval bych za hrubě neetické, za profesionální selhání, kdyby se teď nějaký lékař pokoušel homosexuální orientaci lidí 'léčit' nebo měnit." Obdobně smýšlí i Jiří Hromada: "Na naši linku pomoci ani mně osobně se za deset let nikdo nepřihlásil, že by chtěl vyléčit z homosexuality."
