Prezident George W. Bush nedávno doporučil Kaliforňanům kolegu republikána a herce Schwarzeneggera za guvernéra a přitom mu vůbec nevadilo, že Arnold je jedním z těch, kteří v příbězích nepřístupných pro děti střílejí po všem, co se hýbe, až se plátno červená od kečupové krve.
Jindy Bílý dům využil protisaddámovských poznámek Stevena Spielberga k tvrzení, že slavný režisér podporuje válku v Iráku, dokud se liberální umělec neohradil prohlášením, že tomu tak není.
Největší úspěch ve filmu mají příběhy, které jsou neobvyklé, zábavné i napínavé a vystupují v nich herci jako politici. Obě profese jsou ostatně závislé na publiku. "Řada lidí hází nyní vinu na Hollywood, který politiku údajně ničí. Jenomže film za tohle nemůže, snaží se jen reprodukovat to, co se odehrává ve společnosti," říká profesor James Genovese z Kalifornské univerzity.
Někdy to vypadá, že slavní chtějí zachránit svět, aniž vědí, co dělají. Jedním z prvních, kteří nepochopili zákulisí politiky, byl Charles Lindbergh, jehož přelet přes Atlantik z něho udělal nejoslavovanějšího muže Ameriky. Po návštěvě nacistického Německa založil spolek America First, v němž požadoval, aby se Američané nepletli do války v Evropě.
V podobném duchu si politici ve Washingtonu D.C. ve čtyřicátých a padesátých letech zřídili vyšetřovací komisi o protiamerické činnosti. Podle ní tehdy továrnu na sny ovládli komunisté. Údajně vkládali do svých filmů negativní poselství o USA.
Zastrašování bylo zaměřeno především vůči scenáristům, režisérům a hercům. Řada jich proto odjela z USA a jiní skončili ve vězení. Elia Kazan uvěřil, že se jednalo o komunistické spiknutí a že by nebylo vlastenecké na ně nepoukázat.
Řada liberálů si to odskákala. Sam Jaffe, který odmítl udávat, nesměl hrát, přestože byl nominován na Oscara. Mohl pouze učit na střední škole matematiku. Podobně dopadli další a nejslavnější z nich, Charles Chaplin, se nesměl z Evropy vrátit zpět do Ameriky.
Hollywoodská levice se obrodila v šedesátých letech. Ani noví političtí aktivisté se však nevyhnuli výhrůžkám. Ed Asner, předseda herecké unie a stoupenec levicových partyzánů v Salvadoru, měl zrušený televizní seriál, liberálové jako Jack Lemmon a Gregory Peck byli kritizováni za účast na festivalech na Kubě a podobně.
Přitom veřejnost chce utéct do světa fantazie a nezajímá ji, jestli někdo jako Tommy Lee Jones je demokrat, nebo Charlton Heston republikán. Díky médiím dnes nikdo nemůže jít v Americe do kina nebo na koncert, aniž by nemusel přemýšlet o tom, kde ta či ona hvězda stojí v politice.
Nejslavnějším příkladem je Jane Fondová, která v roce 1972 za války navštívila Severní Vietnam a pózovala na protileteckém kanonu. O tři desetiletí později, přes vlastní omluvy, je pořád zesměšňována jako "Hanojská Jane".
V šedesátých letech Kennedy, v osmdesátých Reagan a v devadesátých Clinton, to byli prezidenti, kteří Hollywood dokázali úspěšně ovládnout. Teď přicházejí na scénu postavy, které věří, že jejich práce v uměleckém světě je pro politickou dráhu předurčuje. A když slyšíte Barbru Streisandovou či Aleca Baldwina s jejich politickými úvahami, vypadá to, že celebrity se vzdalují realitě a vydávají se neustále více doleva.
Ani pravičáci na tom nejsou lépe. Charlton Heston, který dokázal ve filmu rozdělit Rudé moře, se nejdříve vydal na pochod s Martinem Lutherem Kingem a skončil jako předseda Národního střeleckého sdružení, tedy stoupenec zbrojního průmyslu. Předcházel mu Ronald Reagan s oznámením vlastní kandidatury na guvernéra Kalifornie a zbytek už je historie.
Druhořadý herec sloužil dva mandáty jako americký prezident. Málokdo ví, že byl předtím demokrat, vynikající šéf i mluvčí herců a v reklamách pro General Electric dokázal prodávat ledničky i Eskymákům.
Další v jejich stopách byli herec Clint Eastwood, starosta města Carmelu, zpěvák Sonny Bono se stejnou funkcí v Palm Springs a později kongresman. Kromě nich i zápasník Jesse "The Body" Ventura, který soupeřům dával v ringu dvojitého nelsona, vydržel v úřadu čtyři roky jako guvernér Minnesoty, než ho voliči odstavili, protože byl zvyklý narcisticky se sám více poslouchat než se věnovat státní funkci.
A nedávno přišlo další překvapení, když svalovec Arnold Schwarzenegger oznámil v nočním pořadu Tonight Show, že bude kandidovat na guvernéra. "Herci jsou velice úspěšní v politice, protože zkušenosti jejich a politiků jsou podobné," tvrdí autor knihy Celebrity Politics Darrel West. "Ovšem i proto, že obě profese musí dokázat zaujmout veřejnost a zvládnout jednání s médii."
Mimo umění zapamatovat si nesmyslné monology před kamerou mají Reagan a Schwarzenegger společné ještě jedno. Umějí se voličům podívat do očí, nevyhýbat a nevysmívat se jim.
Tim Robbins, Susan Sarandonová, Tom Selleck, Woody Harrelson aWarren Beatty jsou další aktivní celebrity v Hollywoodu. Jsou na seznamu, který se neustále rozrůstá. Využívají fenoménu, který říká, že kdokoliv z nich se odváží projevit vlastní názor, uspěje.
A navíc jakékoliv politické skupiny jsou hladové po tom, aby jimi mohly podpořit vlastní platformu. Herec Sean Penn v Bagdádu nenašel žádné zbraně masového ničení, ale zároveň byl opatrný, aby se doma nepoškodil. Byl jednou z osobností s názory, s nimiž se spojuje většina obyčejných lidí, kteří se stavějí proti destrukci ve filmu i v politice.
Jsou společně proti všem, "kteří v zájmu lidstva bubnují na tamtamy smrti a nesmyslných válek". Vědí celebrity něco víc než obyčejní lidé? Pravděpodobně ne. Můžeme jenom doufat, že pokud vstoupí do světa politiky, obklopí se chytrými odborníky, kteří je povedou.
