Tomu chlapci na začátku jeho životní cesty štěstí rozhodně nepřálo. Jeho matka měla spoustu dětí s různými otci, o žádné se však nestarala. Soud jí je odebral.
Chlapec skončil v jednom severočeském domově. Ačkoli nikdy nepoznal, co je skutečná rodina, měl jednu příbuznou, která se mu stala citovou oporou – svou mladší sestřičku. Když mu bylo devět let, vše se změnilo.
Jelikož se v tuzemsku pro oba sourozence žádní náhradní rodiče nenašli, přišla v úvahu mezinárodní adopce. Na tom není nic neobvyklého, děti se podle Haagské úmluvy o ochraně dětí posílají za hranice už patnáct let. Zatímco však dívka byla osvojena ve Španělsku, chlapec měl zamířit do Francie.
Skutečnost, že sourozenecké dvojici hrozilo roztržení, roztrpčila ředitelku dětského domova. „Byla jsem proti tomu, aby pětiletá sestra odešla bez bratra. Sourozenci byli na sebe fixovaní a navzájem velice propojení. Pocházeli z velké sourozenecké skupiny, ale v našem zařízení byli jen oni dva. Měli vlastně jen sami sebe,“ popisuje ředitelka, která chce kvůli delikátnosti tématu zůstat v anonymitě.
Podle ní náhradní rodiče ve Španělsku původně slíbili, že se k nim za dívkou dostane i její bratr. Adaptace holčičky v novém prostředí však byla zřejmě náročnější, než čekali, takže si přijetí dalšího dítěte rozmysleli.
Nenaplněné naděje
Náhradní rodiče dívenku podle pravidel nejprve několikrát navštívili v domově a zhruba po šesti týdnech s nimi odjela. Souhlasila, nebránila se. Bratrovi ze Španělska poslala za rok jen jediný obrázek.
Chlapec však nikam do ciziny nechtěl. V době, kdy jeho sestra opustila republiku, nebyl ještě takzvaně právně volný, a tak se k ní nemohl připojit. Průtahy způsobil muž, který o něj projevil zájem s tím, že by mohl být jeho biologickým otcem. Tato naděje však nakonec padla.
Podle ředitelky dětského domova, která se k mezinárodním adopcím staví zdrženlivě, se chlapci líbí tam, kde je. V domově i ve škole má kamarády. „Měla jsem spoustu výhrad a nejasností, proto jsem si na Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně zajela. Nerozuměla jsem například tomu, jak si může dítě zvyknout na cizí prostředí, v němž se nedomluví,“ líčí ředitelka.
O pomoc požádala poslankyni Jitku Chalánkovou. „Chlapec je ve velmi oslabeném a nerovném postavení. Pokud vím, tak se původně nikdo neptal na názor dětí ani zaměstnanců domova. Všichni byli postaveni před hotovou věc,“ říká Chalánková. Zároveň zpochybňuje názor, že je vždy lepší, aby sourozenci žili rozděleni v rodinách, než aby byli společně v dětském domově.
Rodina, nebo ústav?
„Je traumatizující, když děti vytrhneme nejen z jejich osobního prostředí, ale i z toho kulturního. Fakticky to znamená jejich odnárodnění,“ podotýká poslankyně.
Ženy už zaznamenaly jedno malé vítězství. Chlapec vyjádřil svůj nesouhlas strávit dětství ve Francii natolik přesvědčivě, že nakonec zůstane tam, kde je. „Jde o komplikovaný příklad, ale podle zákona musíme přihlédnout i k názoru dítěte. Tentokrát poslední slovo patřilo chlapci,“ vysvětlil ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeněk Kapitán.
Podle něj se uvažovalo o adopci chlapce do Francie proto, že se nenašla další vhodná rodina ve Španělsku. Španělští náhradní rodiče, kam byla umístěna sestra, navíc byli ochotni zajistit s francouzskými osvojiteli kontakt.
Zainteresovaní se neshodnou v názoru, zda je výchova v rodině pro dítě za všech okolností lepší než ústav. Pro Chalánkovou je menším zlem podržet sourozenecké skupiny v domovech, když jim adopce neumožní zůstat spolu. Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová soudí, že k těmto případům nelze přistupovat dogmaticky. Při mezinárodních adopcích je podle ní prvotní snahou umísťovat sourozence společně, nebo alespoň do jednoho státu.
„Mezinárodní adopce je však po letech traumatizujícího života jedinou šancí, jak se dostat do láskyplné náruče rodičů,“ argumentuje ministryně. Podle ní jde o různě znevýhodněné děti romského či incestního původu, zdravotně či mentálně postižené. Nebo potomky rodičů závislých na drogách, pohlavně nemocných či ve výkonu trestu.
„Tyto děti zhusta pocházejí z velkých sourozeneckých skupin. A do evidence Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí se dostávají často již rozdělené, takže příčinou rozdělení není adopce,“ uvedla ministryně.
