Už před jeho příjezdem se sešly davy lidí s prapory, dresy, helmami a spoustou vynalézavých reklamních předmětů. Začaly radostné bohoslužby na uctění národních hrdinů, kteří se potácejí znavení šumivým vínem.
Stojí za to pozorovat nadšení mnohatisícového davu a porovnávat jej s vypjatou atmosférou náboženských festivalů. Je skoro navlas stejná, jen slovník je trochu jiný.
Zlatí hokejoví hoši
Sami hráči v rozhovorech neuvádějí nic jiného než své úžasné pocity, nevysvětlitelné zážitky, které se opírají o množství lidí, o štěstí a hlavně o zlaté hochy. Ti jsou jeden po druhém adorováni. Živí i mrtví.
Vdova po tragicky zesnulém Ivanu Hlinkovi s jasným přesvědčením mluví o tom, jak se Ivan dívá z nebe, pravda, hokejového. Lidé si obvazují malíčky na rukách a zdvihají je k nebi. Skandují: "Kdo neskáče, není Čech; ukažte svůj malíček!"
Hokejisté nakonec vylezou na střechu autobusu a snad při odjezdu nespadnou jako pohár, který jim spadl mezi davy. Úžasné! Stejně byste na křesťanských setkáních slyšeli nadšená svědectví o Ježíši, požehnaných bratřích a sestrách, o vylití ducha a jistotě věčného života.
Na scénu by přišli jistě střízlivější, nicméně zpěv by občas zněl podobně falešně jako na pódiu v centru Prahy. Nejinak vypjatá atmosféra musí být při pouti do Mekky, kde se rituálně kamenuje satan.
To, co se děje při takových akcích, vypovídá o nezrušitelné náboženskosti českého člověka. Potřebuje uctívat, iracionálně jásat a zažít atmosféru hromadného vychutnávání své víry. Víry v něco mocného.
Lhostejno už, zda atmosféra za půl týdne vyprchá; ta chvíle, ten okamžik stál za to! Českému člověku to chybí. Chybí mu kostel a pravidelnost úžasnosti Boží řeči. Potřebuje hokejový nebo jiný festival.
Je jasné, že náboženskost hokeje či jiných vyznání je výrazně a možná trvale odpoutána od odpovědnosti, od závazku ze zážitků plynoucího.
Je jedno, jak se budeš chovat a co budeš dělat právě za chvíli. Nyní je ten čas hokejové spásy, řečeno zbožnou řečí. Žij, jásej, pij – a utrácej! Dále je nad nebesa jasné, že v Česku už takové hnutí mysli nad hrdinným Ježíšem nebude.
To by se musel stát zázrak, ale řekněme si upřímně, zda to křesťanství vůbec potřebuje. Víra v Ježíše Krista má dnes daleko větší vliv než kdy jindy na to, co se bude dít po bohoslužbách, na život v rodině, v zaměstnání, na etiku všedního dne.
Kdo věří, je dnes na očích. Když ne úplně všem, tak pár článků a reportáží stačí na to, aby byl národ informován o neřestech a nepořádcích v církvi. Pokud má víra tak zásadní vliv na své vyznavače, je pro ni zapotřebí velkých festivalů?
Milionové davy a víra
Milionové davy se mohou sejít v Římě, jako například při pohřbu Jana Pavla II. I poctivý katolík však přizná, že jeho víra v Boha zjeveného v Kristu davy k životu nutně nepotřebuje.
Může přece dostatečně žít z víry a radostí neděle i všedních dnů, nepotřebuje na to zrádně kluzký led a vrtošivý gumový amulet.
Je dokonáno. V šestnáct hodin šestnáctého května ve svatém Vítu na Hradčanech začínaly také bohoslužby k uctění svátku svatého Jana Nepomuckého. Jeho stříbrný náhrobek se leskne v nitru katedrály jako ten pohár na Staroměstském náměstí.
Kult českého světce baroka však předal svou svítivost novým světcům v podhradí. S tím je třeba počítat. A snad to ani není taková škoda.
