Hoffmann ovšem do vězení patří, stejně jako by tam patřili všichni vedoucí představitelé KSČ, pokud byli v době výkonu svých funkcí svéprávní.
Udržovali tu v chodu režim, který vraždil, mučil a šikanoval lidi. Vyháněl je za hranice a lámal charaktery lidí od okamžiku, kdy začínali vnímat okolní svět. Jimi řízený režim dusil rozvoj země a otrávil zemi i vzduch.
Hoffmann přece nebyl vždycky bezmocný stařík. Měl moc a privilegia, jaká v této zemi ovládané nejdříve moskevskými loutkami a pak dvacet let přímo okupované sovětskou armádou neměl nikdo jiný. Mysleli si, že je to navždy.
Karel Hoffmann do vězení patří a venku má zůstat pouze v případě, že by mu v nástupu trestu zabránily nějaké humanitární ohledy. Zde totiž platí ono často zesměšňované a přitom důležité "nejsme jako oni".
Často sice jsme, ale nemáme být. Stařec v lochu, to společnost nespasí. V tomto případě byl rozsudek důležitější než přímo výkon trestu. Zákonem o protiprávnosti komunistického režimu a několika málo do konce dotaženými rozsudky se sice mnoho nepovedlo, ale alespoň jedno: nikdo snad už do učebnic nepropašuje větu o tom, že období komunismu bylo v podstatě dobré.
Ale ještě k jedné půvabné story. Legendární Jaroslav Kojzar se v Haló novinách tento týden vysmál českým soudům, že nedokázaly za mříže dostat Jakeše, Lenárta a Štrougala a u Hoffmanna musely obvinění překvalifikovat, aby mohl jít sedět.
To je dost kouzlo nechtěného. V dobách, kdy soudruh Kojzar zářil jako rudá hvězda první velikosti na stránkách neméně rudého Rudého práva, dokázaly československé soudy dostat za katr, koho chtěly, a žádné velké cavyky se s tím nedělaly. Kdepak, aby si ještě obžalovaní v novinách něco vykládali o utrpěných křivdách!
