Hodinu po půlnoci, tedy čtyřicet let poté, co do Československa vstoupili první okupanti, nainstalovali tank pracovníci Národního muzea a Vojenského historického ústavu. Čtyřicetitunový ocelový kolos před muzeum nepřijel po vlastní ose, ale na návěsu speciálního tahače. Jeřáb ho uložil na zátěžové desky.
Následovalo pootočení tankové věže, aby dělo mířilo na budovu. Zeleného obrněnce zdobí výrazný bílý pruh. „Měl odlišit tanky okupantů od stejných tanků používaných československou armádou,“ vysvětlil Marek Junek z Národního muzea.
Tank je zajištěn proti tomu, aby s ním někdo odjel, podobně jako se to podařilo před dvěma lety v Budapešti protivládním demonstrantům.
Tank před muzeem doplňuje i plakátovací plocha s dobovými plakáty, letáky a transparenty. Objeví se tu i novinový stánek s novinami a časopisy a i tehdejší dopravní prostředky - policejní volha, autobus nebo embéčko.
Tato část výstavy má navodit atmosféru pražské ulice ze srpna 1968. Doplňují ji i audiovizuální efekty evokující střelbu okupantů na Národní muzeum.
Výstava až do 30. září připomene jednu z nejtragičtějších událostí českých a slovenských dějin 20. století - srpnovou okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Invaze silně poznamenala nejen československé dějiny, ale také osudy Národního muzea. Rozstřílená fasáda hlavní budovy se stala jedním z jejích symbolů.
Výstava se skládá ze tří propojených částí. Venkovní část navozuje atmosféru srpnové pražské ulice, pokračování ve vstupní hale Národního muzea přibližuje období pražského jara, srpnové okupace, posrpnového vývoje a nástupu normalizace. Důležitou součástí výstavy jsou autentické předměty z pozůstalosti Jana Palacha a Alexandera Dubčeka, které jsou vystaveny vůbec poprvé.
Závěrečná část výstavy je sestavena z předmětů, dokumentů a fotografií, které na základě výzvy v České televizi lidé zaslali do Národního muzea. „Jsou to srpnové příběhy obyčejných lidí,“ vysvětluje Junek. Na první pohled drobnosti, v celku ovšem dokreslují nálady v srpnu 1968 a podávají mnohdy velice osobní a emotivní svědectví o tom, co všechno se v Československu dělo a jakým způsobem to lidé prožívali, ukazují malá lidská hrdinství i velké tragédie.
