Stát opravdu není dobrý chlebodárce. Z několika důvodů: Zaprvé neumí šetřit, neumí rozumně investovat do budoucnosti, plýtvá, a ještě mu přitom dluhy rostou.
Taková firma by v soukromé sféře zbankrotovala za pár měsíců. Zadruhé, dnes se stávkuje za vyšší čtrnácté platy, které spolu s třináctými nemají opodstatnění. Vláda je měla dávno zrušit.
Měsíců je jen dvanáct a prémie se vyplácejí pouze tehdy, když se "firmě" daří, a jen lidem za výborný výkon. Což se neděje. Zatřetí, daně deseti milionů lidí živí tři čtvrtě milionu zaměstnanců - úředníků, učitelů, knihovníků, lékařů, dozorců ve věznicích, hasičů...
Na třináct občanů jeden nesoukromý zaměstnanec, na čtyřicet občanů jeden úředník - to je přílišný luxus v zadlužené, málo prosperující zemi. Začtvrté, vlády stále opakují, že je nutné reformovat zdravotnictví, školství, zeštíhlit a racionalizovat státní správu.
Přesto počet zaměstnanců placených z veřejných peněz neklesá. Stoupá. Důsledek politického neumětelství v řízení firmy zvané Stát je pak zřejmý: platí mizerně kvalitní práci schopných lidí a plýtvá penězi na práci zbytnou či zbytečnou.
Daňový poplatník nestávkuje, daňový poplatník tu legraci platí. Pro představu, jen na žádané zvýšení dodatečných platů by vláda potřebovala z oslíčka poplatníka vytřást šest miliard! My všichni jsme majiteli zmíněné "firmy", kterou její manažeři špatně vedou.
Služby, které od ní za drahý peníz dostáváme, jsou často nekvalitní. Spokojen není nikdo. Státní zaměstnanci žehrají na platy. Daňovým poplatníkům vadí jejich nákladnost, občanům úroveň poskytovaných služeb.
Příhodnější čas pro razantní změnu "byznysplánu" té naší firmy nenajdeme. V situaci, kdy je firma zralá na rekonstrukci, se platy zaměstnancům ani manažerům nezvyšují.
Ani když stávkují.
