Francouzi vyšli do ulic. Nejsou spokojeni s řešením krize.

Francouzi vyšli do ulic. Nejsou spokojeni s řešením krize. | foto: Reuters

Hodina Evropy, nebo poslední evropská hodina? Nastávají okamžiky pravdy

  • 2
Jestliže na starém kontinentě nezavládne mezi státy ekonomická solidarita, mohou být politické důsledky strašlivé. O tématu, které se nás bytostně dotýká, uvažuje někdejší ministr zahraničních věcí Dánska Uffe Ellemann-Jensen.

Až dosud to vypadá, že se nejvyšší evropští představitelé zabývají především hledáním národních odpovědí na globální hospodářskou krizi. Zejména lídři "staré Evropy" se zdráhají otevřít své pokladnice zemím "Evropy nové". Pokud tento postoj převáží, pak existuje vážné riziko, že se evropský projekt ochromí. To nejen oddálí obnovení hospodářského růstu, ale bude to mít i strašlivé politické důsledky.

Nové členy Evropské unie z východní a střední Evropy zasáhla krize mnohem silněji než staré členské státy - kromě toho jsou psychologicky i sociálně mnohem méně připraveni nastalé situaci čelit. Mnozí z nich byli hluboce zklamáni, když nejvyšší evropští činitelé odmítli počátkem tohoto měsíce prosby o vytvoření speciálního podpůrného programu pro nové členy. Německá kancléřka Angela Merkelová měla jistě pravdu, když poukázala na skutečnost, že ke každé zemi by se mělo přistupovat podle její situace. Zároveň však měla se svými kolegy vyjádřit novým členským státům jasnější a ráznější podporu.

Když se nevyšle patřičný vzkaz...

Když nové demokracie z bývalého východního bloku vstoupily před pouhými pěti lety do EU, byly emoce i očekávání vysoké. Až do vypuknutí krize v loňském roce představovalo rozšíření pro starou Evropu ziskový podnik: vysoká tempa růstu ve většině nové Evropy vlévala do ochabujících ekonomik staré Evropy novou energii, a to k velkému překvapení těch, kdo předpovídali, že se rozšíření stane ekonomickým balvanem na krku zavedených členských států. Poté se však finanční systém rozpadl a tempa růstu se zhroutila jako domečky z karet. Nové demokracie byly otřeseny, v některých jejich hlavních městech vypukly veřejné protesty, někde padly vlády. Utrpěla také očekávání a víra v demokracii, tržní ekonomiku a širší evropský projekt.

východní krize

Nové členy Evropské unie z východní a střední Evropy zasáhla krize mnohem silněji než staré členské státy - kromě toho jsou psychologicky i sociálně mnohem méně připraveni nastalé situaci čelit.

Dopustíme-li, aby tento trend pokračoval, mohli bychom nakonec otevřít Pandořinu skříňku a vypustit z ní nacionalistické a xenofobní duchy minulosti. Některé z nových demokracií jsou velmi mladé a křehké. Optimismus vyvolaný jejich pokojným návratem do svobodné a demokratické Evropy se rozdrobil v takové míře, jakou nikdo z nás nepředvídal. Právě zde je zapotřebí politické vedení. Vedoucí představitelé zavedených evropských demokracií musí vysvětlit vlastním voličům, že měli z rozšíření obrovský prospěch a že stejně tak bude ku jejich prospěchu, když na sebe vezmou část závazků a nákladů spojených s vyvedením nejhůře zasažených zemí z krize.

Vždy se objevovala přehnaná tvrzení, že přijetí nových členů bude nákladná záležitost a úzkoprsé a malicherné předsudky mařily ochotu otevřít hranice Evropy "polským instalatérům". Jakékoliv střízlivé posouzení všeho, co se od rozšíření skutečně stalo, by zasadilo problémy do širšího rámce: když bylo rozšíření dohodnuto, velikost ekonomik deseti nových členských zemí se dohromady přibližně rovnala ekonomice Nizozemska. Dnes, po pěti letech daleko silnějšího růstu mezi nováčky, je jejich společné HNP o něco menší než ekonomika Beneluxu.

Náročnost úkolu oživit tyto ekonomiky tedy není nikterak ohromující. Politické důsledky neschopnosti vyslat vzkaz, že evropská solidarita je skutečná, však ohromující budou. Toto je opravdu "hodina Evropy".

Už za nás nikdo nezaskočí

Vzpomínám si, kdy byl tento obrat použit naposledy: stalo se tak v roce 1991, kdy předseda Evropské rady ministrů navštívil tehdejší Jugoslávii a dychtivě přijal prázdné sliby Slobodana Miloševiće a jeho kliky, že jsou připraveni akceptovat evropské výzvy k pokojnému vyřešení tamního konfliktu. Předseda tehdy uvedl: "Toto je hodina Evropy, nikoliv hodina Američanů." Jak si však dnes všichni s rozpaky uvědomujeme, nakonec to byli Američané, kdo musel přijít s intervencí, jež konečně zastavila krveprolévání na Balkáně.

Tentokrát ovšem my Evropané nemůžeme očekávat, že za nás zaskočí jiní. Budeme-li se obracet na Mezinárodní měnový fond nebo jiné instituce, aby za nás vytahovaly kaštany z ohně, nikdy nezískáme potřebnou víru v evropský projekt. Toto tedy musí být hodina Evropy. Což znamená, že bychom měli těm, kdo začínají pochybovat o hodnotě EU, vyslat jasné poselství: Jsme v tom společně! Najdeme společná evropská řešení. Solidarita mezi členy není pojmem, o němž se bavíme, jen když se zdá budoucnost zářivá a růžová.

© Project Syndicate, 2009. 


Video