A tak se stalo, že pět mužů z mocného pákistánského klanu Mastoiů bylo před třemi lety hanebně zproštěno viny za znásilnění vesničanky jménem Muchtar Maiová. Jejich "znásilnění ze cti" mělo za cíl potrestat příbuzného Muchtar, který byl spatřen se ženou klanu Mastoiů. Pákistánský Nejvyšší soud nyní zproštění viny zrušil, a tak se konečně rýsuje naděje, že tato odvážná žena bude za ublížení nějakým způsobem odškodněna.
Nemístná benevolence
Pákistán však nemá být na co hrdý. Tamní Komise pro lidská práva uvádí, že za prvních devět měsíců loňského roku bylo nahlášeno 320 znásilnění a 350 skupinových znásilnění. Počet nehlášených případů je nejspíš mnohokrát vyšší. Oběti podaly žalobu jen ve třetině hlášených případů a k zatčení došlo jen u devětatřiceti z nich. Znásilnění v rámci řešení klanových sporů je tam, dalo by se říci, normální. A rozšířen a hluboce zakořeněn zůstává i názor, že to nejlepší, k čemu se znásilněná žena může uchýlit, je sebevražda. Na každou Muchtar Maiovou připadají tucty takových sebevražd.
Ani odvaha není zárukou, že se dovoláte spravedlnosti, jak ukazuje případ doktorky Šazíje Chálidové, kterou loni znásilnili pracovníci bezpečnostní služby nemocnice v provincii Balúčistán, kde pracovala. Pákistánský tribunál za tento trestný čin nedokázal nikoho odsoudit. Chálidová říká, že jí poté bylo "mnohokrát vyhrožováno" a musela opustit Pákistán. "Byla jsem vyštvána," říká a vyjadřuje nespokojenost nad tím, že vláda ani nevydala útočníky spravedlnosti, ani ji neochránila před hrozbami, jež následovaly.
Stejná vláda, vedená prezidentem Parvízem Mušarafem, zabavila pas Muchtar Maiové, neboť se obávala, že uteče do zahraničí a bude říkat věci, jež by poškodily pověst Pákistánu. Stejná vláda je spojencem Západu ve válce s terorismem, avšak očividně je připravena tolerovat válku sexuálního teroru proti svým vlastním občankám.
A teď následuje ještě horší zpráva. Vypadá to, jako by se Indie snažila trumfnout vše, co se děje v Pákistánu. V takzvaném případu Imrana, kdy si muslimka z vesnice v severní Indii stěžovala na znásilnění svým tchánem, vlivný islámský seminář Darul-Ulúm přikázal, aby tato žena opustila svého manžela, neboť se pro něj následkem znásilnění stala "haram" (nečistá). "Nezáleží na tom, zda to bylo konsenzuální nebo vynucené," prohlásil deobandský duchovní.
Seminář Darul-Ulúm ve vesnici Deoband, nacházející se 90 mil severně od Dillí, je rodištěm ultrakonzervativního deobandského kultu, v jehož madrasách se školili i příslušníci Talibanu. Vyučuje se tam nejfundamentalističtější, nejúzkoprsejší, nejpuritánštější, nejpřísnější, nejvíce utiskující verze islámu. V jedné své fatvě naznačuje, že za útoky z 11. září jsou zodpovědní Židé. Mezi stoupenci deobandského učení byli nejen příslušníci Talibanu, ale také vrahové Daniela Pearla, zpravodaje listu Wall Street Journal.
Přísné interpretace práva šaríja z pera Darul-Ulúm jsou nechvalně známé a neobyčejně vlivné - dokonce natolik, že Imrana pod neuvěřitelným tlakem prohlásila, že se i přes rozsáhlé protesty celé Indie podřídí rozhodnutí semináře. Nevinná žena opustí svého manžela kvůli zločinu jeho otce.
Proč má seminář moc vydávat podobné příkazy? Odpověď spočívá v podivné anomálii, kterou představuje systém muslimského osobního práva, jakýsi paralelní právní systém indických muslimů, jenž nechává ženy jako Imrana v milosti či nemilosti mulláhů. Historické zmatení, obklopující toto obtížné téma, dosahuje neuvěřitelných rozměrů, a tak každý, kdo jen naznačí, že by demokratická země měla mít jediný právní systém, je obviňován z antimuslimských postojů a stranění hinduistickým nacionalistům.
Zbabělost
V 80. letech udělil indický Nejvyšší soud rozvedené ženě Šáh Banové "kapesné". Ale podle islámského práva alimenty neexistují, a tak ortodoxní indičtí islamisté podobní Darul-Ulúmu oponovali tím, že rozsudek odporuje muslimskému osobnímu právu. Založili Celoindickou radu pro muslimské právo, která pak formulovala další protesty. Vláda se podřídila a vydala zákon, který rozvedeným muslimským ženám alimenty upírá. Poté, co byl případ Šáh Banové uzavřen, se už indičtí politikové neodvážili odporovat moci islamistických duchovních velikánů.
Nepřekvapí tedy, že v případě Imrany podpořila Celoindická rada pro muslimské právo rozhodnutí Darul-Ulúmu, i když jej mnohé jiné organizace i jednotlivci - jak muslimové, tak nemuslimové - odmítali. Šokující však je, že ministerský předseda státu Utarpradéš Mulajam také podpořil fatvu Darul-Ulúmu. "Rozhodnutí muslimských duchovních vůdců v případě Imrana musíme po dlouhém přemýšlení přijmout," řekl reportérům. "Duchovní vůdci jsou velmi učení a znají muslimskou komunitu a její pocity."
Je to zbabělé prohlášení. "Kultura" znásilňování, která panuje v Indii a Pákistánu, pramení z hlubokých sociálních anomálií, její původ tkví ve strnulosti morálního zákoníku založeného na cti a hanbě. Vinou jeho krutosti se budou znásilněné ženy dál věšet v lesích a utápět v řekách. Bude trvat ještě generace, než se něco změní. Mezitím zákony musí dělat, co mohou.
V Pákistánu učinil Nejvyšší soud v záležitosti Muchtar Maiové drobný, nicméně významný krok. Teď je na policii a politicích, aby začali pronásledovat násilníky, místo aby naháněli jejich oběti. A co se týče Indie, musím - i když riskuji nařčení z hinduistického komunalismu - souhlasit s tím, že každá země, která se považuje za moderní sekulární demokracii, musí sekularizovat a sjednotit svůj právní systém a jednou provždy odejmout středověkým institucím jako Darul-Ulúm moc nad životy žen.
. Salman RushdieNarodil se roku 1947 v indické Bombaji, univerzitní vzdělání nabyl v Anglii. V únoru 1989 íránští duchovní vynesli na jeho hlavu fatvu, rozsudek smrti, kvůli románu Satanské verše. Česky od Rushdieho mj. vyšly prózy Hanba, Děti půlnoci, Hárún a moře příběhů, Východ, Západ, Zběsilost. |
