V Praze se v minulých týdnech na pár dnů termínově proťaly výstavy dvou nizozemských fotografů - Ruuda van Empela v Leica Gallery Prague a Erwina Olafa, jehož představení v Langhans Galerii Praha trvá dosud, coby součást festivalu současné nizozemské kultury Nethworks (www.nethworks.cz).
výstavaRecenzi Josefa Chuchmy na výstavu Ruuda van Empela v Leica Gallery Prague - čtěte zde. |
Van Empel a Olaf jsou vrstevníky: první se narodil v roce 1958, druhý o rok později. Oba v současnosti pracují formou barevných cyklů, velkoformátových technicky perfektních zvětšenin, na nichž zobrazují všechno jiné, jen ne popisnou realitu, ačkoliv na jejich snímcích je ostré každé stéblo, každá řasa, každý knoflík. Svět jednoho i druhého je umělý, ale ta umělost má u každého z nich jinou skladbu a jiné téma.
U van Empela je podstatná postprodukce exponovaných snímků - ty posléze v počítači sestavuje a upravuje do obrazů, jež vytvářejí hyperrealistický dojem, ale pozornější pohled odhalí umělost té dokonalosti a nápadné krásy.
Olaf je v projevu více tradičním fotografem, to podstatné musí být hotovo, rozhodnuto už během expozice, při aranžmá postav a prostředí - tedy alespoň u těch prací, které jsou v Langhans Galerii představeny. Jsou to díla převážně z posledních let a obdobně aktuální byly van Empelovy exponáty v Leica Gallery (recenze na ni: ). Což je dobře, protože novou tvorbu těchto i četných jiných tvůrců sice lze dohledat na internetu, avšak ten nemůže nahradit přímou konfrontaci s díly; energie originálu, který má třeba 80 x 120 cm, je "po drátech“ nepřenosná.
o výstavěErwin Olaf: Choreografie citů. Kurátor Jiří Ptáček. Langhans Galerie Praha, Vodičkova 37, 110 000 Praha 1 (www.langhansgalerie.cz), výstava trvá do 7. června, otevřena je denně kromě pondělí od 13 do 19 hodin.) |
Čekají, ale nic neočekávají
Název Olafovy výstavy - Choreografie citů - nepopisně a přitom naprosto srozumitelně vystihuje autorův přístup. Tedy vyjma černobílého cyklu morbidních, hravě zrůdných a opulentních portrétů na barokní způsob Černí, který je datován rokem 1990 (poté autor na devět let uměleckou tvorbu opustil a vrátil se k ní až na konci minulého desetiletí). Tento náhled do Olafova "předchozího života" je podle mě dramaturgicky zbytečný, respektive příliš torzovitý, a v konečném účinku vnáší disharmonickou tóninu do sestavy minimalisticky vedených cyklů Rain (Déšť, 2004), Hope (Naděje, 2005) a Grief (Žal, 2007) a Fall (Pád, 2008). K prezentaci cyklu Černí i zcela "prozaickou" výtku: jejich instalace je divácky nepřívětivá, některé obrazy jsou totiž pověšeny příliš vysoko, lesknou se a s dostatečným komfortem není umožněno právě to, co je u těchto temně vedených obrazových hodokvasů důležité - nerušené a detailistické prohlížení.
"Najal jsem si kvůli fotografii čtyři lidi: starého klavíristu, dívku, chlapce a velmi hubeného kluka. Když jsem ale začal fotit, díval se na tu scénu přes objektiv a sledoval tu rozehranou šťastnou scénku, bylo mi neskutečně smutno. Po několika pokusech jsem byl zoufalý a řekl jsem hercům, aby se nehýbali, protože si potřebuji upravit nasvícení. Udělal jsem zkušební fotku. A ta byla začátkem Deště - lidé čekají, zírají do prázdna, na nic nemyslí, nic neočekávají," vzpomínal Erwin Olaf dle úvodního textu Alasdaira Fostera ve fotografově loňské monografii, vydané v New Yorku. Tak se započala ta "nehybná", strnulá, absolutně na povrch lidí a věcí soustředěná fáze jeho fotografického díla, která je k vidění v Langhans Galerii.
Kromě fotografií nabízí pražská expozice jedno z Olafových videí, konkrétně Le Dernier Cri (Poslední móda, 2006). Začíná datací Paříž, jaro 2019. Kamera přejíždí vybraně zařízený byt ve stylu "západního" přelomu 50. a 60. let 20. století (čisté linie, tlumené tóny). Zazvoní zvonek. Spatříme ženu, která jde otevřít, do dveří vchází další žena; obě jsou skvěle rostlé a oblečené. Ale z jejich obličejů, když je zahlédneme, jde strach: krášlí je nápadné implantáty, pod kůží se jim vzdouvají roztodivná "vylepšení". Dámy jsou vlastně monstra, přičemž v krátkém, srozuměném dialogu si dají najevo, jak jim tahle módní novinka sluší. Pak se odeberou do kuchyně a my jsme ponecháni svým myšlenkám...
I video ovšem organicky plove v olafovském světě, který má své vlastní časové a estetické zákonitosti: vizualita prostředí a kostýmů odkazuje na minulost, na styly odešlých desetiletí, avšak stavy mysli jednotlivých figur se nám jeví být dnešní a pochopitelné - nepozorujeme u nich existenciální (a existencialistická) muka jako z antonioniovské kinematografie, nýbrž "korektní" zadržovanost emocí, napětí srostlé s rozpačitostí a bezradností, slzy, které stékají "dovnitř", protože plakat se přece nesluší. Je-li v Olafových fotografiích přítomna prázdnota a my ji naléhavě vnímáme, pak je to současně důkaz, že jeho do detailů promyšlená inscenovanost není samoúčelná a estétská.
Podobnost nikoliv náhodná?
Otevřené situace v Olafových dílech vybízejí k výkladům a interpretacím a dalo by se tu v nich pokračovat, například směrem k uměleckým inspiracím, které jsou v autorově díle patrné, a k paralelám vůči tomu, co jsme i v tuzemských galeriích dříve mohli vidět. Ale tím by byl v textu jen oddálen okamžik, impulz, jenž mě vlastně přivedl k recenzi na tuto výstavu, moment, který demonstruje prostupnost a neurčitost hranic v současném umění, potažmo světě.
Tím impulzem byla jedna fotografie z módního portfolia dubnového čísla lifestylového magazínu Hospodářských novin Proč ne?! Jejími autoři jsou třicátníci Štěpánka Stein a Salim Issa, v našich poměrech již poměrně zavedená a známá autorská dvojice, jejíž tvorba soustavně balancuje mezi aranžovanou uměleckou fotografií a sofistikovanou fotografií módní. Portfolio propagující některé drahé "hadříky" se jmenuje Místo činu. A ona zmíněná fotografie, která je jeho součástí, má až nápadně blízko k Olafovým dílům (viz obrazová galerie k tomuto příspěvku). Nizozemec rovněž fotí módu, byť se za módního fotografa nepovažuje ("Já si s módou jen hraju."). Inspirace? Náhoda? Moc bych to nezkoumal.
Existuje určitý arzenál stylů a výrazových možností, určitých dobových, například vizuálních trendů. A to zajiskření mezi lifestylovým magazínem HN a Nizozemcem v Langhans Galerii k téhle trendovosti nejspíš patří.
