Ten titulek vlastně není správně, Mariánský příkop hloubku 11 521 metrů nemá. Ale právě tolik přístroje Piccardovi a Walshovi před půlstoletím ukázaly.
Vlastně to ilustrovalo, jak málo lidé vědí o mořských hlubinách na vlastní planetě, i když už v té době dokázali proniknout na mnohem vzdálenější oběžnou dráhu planety s umělou družicí. Ale Mariánský příkop? Jednou stála v papírech hloubka 10 863, později 11 034...
Nejhlubší místo našel trinitrotoluen
Třiadvacátého ledna 1960 v osm ráno se na vlnách Pacifiku houpal patnáctimetrový batyskaf Trieste. Nejhlubší místo označil torpédoborec, který vypustil do vody na různých místech 800 malých náloží TNT a měřil, za jak dlouho dorazí ozvěna exploze od mořského dna.
Do výtvoru slavného oceánografa Auguste Piccarda se nasoukal jeho syn Jacques, doprovázený námořníkem Donem Walshem. Jeho přítomnost symbolizovala, že batyskaf dva roky před výpravou americké námořnictvo koupilo. Za čtvrt milionu dolarů.
BATYSKAF TRIESTEKonstrukci hlubokomořského plavidla Trieste tvoří kulovitá kabina pro posádku vespod a plováková část nad ní. Plovák je naplněný benzínem - kapalinou lehčí než voda a přitom prakticky nestlačitelnou. Vztlak je potřeba, aby plavidlo mohlo stoupat - dvoumetrová kulovitá kabina s třinácticentimetrovými stěnami schopnými odolat tlaku je totiž velmi těžká.
Batyskaf Trieste disponuje dvěma zásobníky s tunami železných broků držených elektromagnety. Vypuštěním broků na dno může začít stoupat, ať už nouzově, nebo plánovaně. Malé motory zajišťují možnost pomalého horizontálního pohybu rychlostí asi jednoho uzlu. Okénka batyskafu Trieste jsou z plexiskla - jediné v roce 1960 známé průhledné látky schopné odolat tlaku na dně Mariánského příkopu. |
Ponor do hlubin Hádovy říše (podle řeckého boha podsvětí se největším hlubinám anglicky říká Hadal zone, pozn. red.) začíná a stroj v karmínových, červených a bílých barvách mizí námořníkům z dohledu. Nejdříve klesá rychlostí tří stop za sekundu (necelý metr), v hloubce osmi kilometrů zpomaluje.
INFOGRAFIKA: SOUČÁSTI BATYSKAFU TRIESTE
|
Když hloubkoměr ukázal třicet tisíc stop, něco přes devět kilometrů, batyskaf se otřásl. Obrovský tlak vody prolomil jedno z vnějších plexiskel. Posádka se ale rozhodla pokračovat v sestupu. Po čtyřech hodinách a čtyřiceti osmi minutách rozvířil Trieste dno příkopu. A nečekaně se mu podařilo navázat spojení s námořníky na hladině.
Čokoládou se krmící prokřehlá posádka tak mohla nahoru oznámit, že studená voda ochladila vnitřek kabiny na sedm stupňů Celsia a že skrz plexisklo pozorují malé platýze a medúzy. Příroda dala lidem lekci - život může kvést i v místech, kde by ho nikdo nečekal.
Piccard s Walshem se nicméně z návštěvy nejhlubšího místa moří netěšili dlouho. Po dvaceti minutách na dně vypustila posádka broky a zahájila tři a čtvrt hodiny trvající cestu zpět. V pět odpoledne byl na hladině.
Další ponor už nebyl. Ale i jeden měl smysl
Batyskaf Trieste na svůj rekordní ponor nenavázal - jeho provoz byl dost drahý na to, že nemohl odebírat vzorky nebo fotografovat. Pomohl nicméně nalézt ztroskotané ponorky Tresher a Scorpion. Nyní je možné se na něj podívat v Národním muzeu Námořnictva Spojených států ve Washingtonu D.C.
I tak ale měla jeho výprava smysl. Objevem živočichů se prokázalo, že i v hlubinách vody je kyslík, tedy že zde voda cirkuluje - a že hlubokomořské příkopy nejsou vhodné jako úložiště vyhořelého jaderného paliva. A z odlehlých končin díky oběma Piccardům zmizelo další místo, kam se dosud člověk nevydal.
Ostatně, přesně toto poslání, objevovat nové světy, vytyčili tvůrci sci-fi ságy Star Trek hvězdné lodi Enterprise, jejíž kapitán se nejmenuje Picard náhodou.
