Kulatá jubilea let 1938, 1948 a 1968 přinesou obvyklou dávku truchlivých úvah a poučných rozborů. Nic proti nim. Ale před analýzami chyb, jichž se v politickém myšlení a konání dopouštěli dědové a otcové, bych tentokrát dal přednost hodnocení omylů současných.
Taková debata je napínavější, poněvadž ještě přesně nevíme, jaké budou mít současné chyby následky, i když můžeme právem předpokládat, že se dostaví.
Oteplovací show začala 9. února 2007, kdy vyšel rozhovor s prezidentem v Hospodářských novinách. Hlavním tématem, spojeným s Václavem Klausem v té době a probíraným v tisku už několik měsíců, bylo prezidentovo počínání při povolebních jednáních.
Vyšel z toho podle většiny komentářů velkých novin nepříliš dobře. Psalo se o tom, že část poslanců ODS se neskrývá se svým zklamáním. Na špatnou atmosféru na Hradě, která v této situaci zavládla, upozorňovaly nervózní příspěvky Klausových nejbližších spolupracovníků, v nichž si pisatelé stěžovali na psaní tisku. Tehdy z ničeho nic oteplovací show začala.
Na otázku Hospodářských novin "Neexistuje dost empirických důkazů (…), že člověk planetu ničí a škodí sám sobě?" prezident odpověděl: "To je takový nesmysl, že snad větší jsem ještě neslyšel."
Novináři se ptali proto, že v předešlých dnech prezident nesouhlasně komentoval předběžnou zprávu panelu OSN o životním prostředí.
V rozhovoru pro Hospodářské noviny Klaus v zásadě nic nového neřekl, výjimečné bylo pouze představení, které při tom sehrál: "Nevěříte, že si ničíme svoji planetu?" – "Budu dělat, že jsem to vůbec neslyšel" atd.
Bilance oteplovací diskuse v českých médiích poví málo nového o Václavu Klausovi, ale hodně o médiích. Že si prezident od počátku své politické dráhy pečlivě volí svá témata pro veřejné debaty tak, aby pro něho byla výhodná, celkem bez ohledu na jejich závažnost, je snad známo každému, kdo posledních osmnáct let neprožil ve vinném sklípku.
Známo je také, že přitom lehkovážně rozdává titul největšího a nejnebezpečnějšího nepřítele většinou lidem vcelku neškodným, jako byl třeba předseda polistopadové ČSSD Jiří Horák. Nikdo zato neslyšel Václava Klause takto titulovat Usámu bin Ládina a neviděl ho bojovat proti obnovování ruského vlivu ve střední Evropě nebo jiným reálným nebezpečím.
Tohle všechno je známo, a přesto věnovala česká média v posledním roce tolik prostoru oteplovací show Václava Klause, jako by šlo o podstatné politické téma. Ukázalo se, že česká média si velice snadno nechají vnutit cizí vůli.
Novináři ve křoví
Hlídací pes se od jiných pozná podle toho, že umí hlídat. Ví, co má dělat, a nenechá se od svého úkolu odlákat. Když mu dáte očichat kost a hodíte ji pak daleko do křoví, neběží ji hledat jako splašený ratlík. Zůstane u vrat a čeká, jaký další trik na něho pokušitel zkusí. Ví, že musí dávat pozor na cestu.
Když Václav Klaus loni v únoru hodil svou kost, naše média za ní vyběhla a hledají ji v křoví dodnes. Jedno mají všechny osmičkové roky, které si zanedlouho budeme připomínat, společné – novináři si ve své většině nechali vnutit druhořadá témata, nebyli schopni samostatně uvažovat, rozlišovat podstatné od nepodstatného a iluzorní nebezpečí od skutečných.
Česká veřejnost pak opakovaně zažívala šok ze srážky s realitou, protože byla svými politiky a novináři připravena na všechno, jen ne na to, co se mělo stát. Což je společný rys všech tragických výročí českého 20. století a naší současnosti.
