K záznamům o jejich příslušnosti k vojenské kontrarozvědce však nemají přístup ani experti vnitra. "Tito lidé mohou být opravdu v pohodě. Lustrační zákon totiž hovoří jen o příslušnících či agentech StB a nikoliv už o pracovnících vojenské kontrarozvědky, kteří byli k StB jako vojáci dočasně povoláváni k výkonu služby.
Jinak ale zůstávali dál zaměstnanci armády," přiznává ředitel bezpečnostního odboru ministerstva vnitra Aleš Šulc.
Tyto důstojníky navíc kryje nejen nedokonalý lustrační zákon, ale i generální pardon bývalého federálního parlamentu pro všechny, kteří přešli k vojenskému obrannému zpravodajství či k rozvědce generálního štábu.
GROSS: ZÁKONY MUSÍM RESPEKTOVAT
"Třebaže mohu mít k těmto zákonům výhrady, musím je respektovat," hájí se ministr vnitra Stanislav Gross. Jeho úřad podle něho dělá alespoň to, co mu nedokonalá legislativa umožňuje: "Pokud zjistíme, že jsou i tyto zákony úmyslně obcházeny, snažíme se o zjednání nápravy." Vnitro proto nabídlo ostatním ministerstvům pomoc při prověření lidí, na něž se vztahují lustrace. Zájem projevilo jen ministerstvo zahraničí.
Ovšem námitku, že vnitro s armádou jen tříští síly na lov pouhých agentů, místo aby se snažily zbavit zkompromitovaných lidí z vlivných zpravodajských postů, Šulc nevyvrací: "Může to tak opravdu vyznít. A možná je to tak i proto, že to dodnes nikoho příliš nezajímalo."
Naopak ministr obrany Jaroslav Tvrdík namítá, že dnes není možné se tvářit překvapeně, protože otázka dalšího zařazení kmenových pracovníků vojenské kontrarozvědky byla před deseti lety vyřešena politickým rozhodnutím. "Tehdy se řeklo, že vybraní lidé budou moci dále pokračovat. Za těch deset let udělali pro armádu mnoho cenného," říká.
Pavel Žáček z Ústavu pro soudobé dějiny ovšem nesouhlasí: "Dost možná, že za těch deset let prokázali svoji loajalitu novému režimu. Co když se jim ale ozve jejich bývalý řídící pracovník a požádá je o citlivé informace? Pochybuji, že mu dokáží odmítnout. Ti lidé jsou prostě vydíratelní."
Ověřování, zda důstojníci vojenské kontrarozvědky stále působí v armádních zpravodajských složkách, je podle historiků ztíženo tím, že osobní spisy kmenových kontrarozvědčíků nikdy neopustily archivy ministerstva obrany. Z těchto dokumentů nemusí být navíc na první pohled patrné, že voják pracoval v kontrarozvědce. Doba jeho působení u této služby je totiž součástí jiného spisu, který je zvlášť uložen (pokud nebyl krátce po roce 1989 zničen či zfalšován) v archivu Vojenského obranného zpravodajství. A do něj experti vnitra nesmějí.
ARCHIVY MOHOU PROMLUVIT
Historik Zdeněk Vališ kromě toho tvrdí, že převedení archivů vojenské kontrarozvědky z ministerstva vnitra k Vojenskému obrannému zpravodajství v roce 1990 v podstatě znemožnilo pátrání po kmenových pracovnících vojenské kontrarozvědky.
Podle vlivného zpravodajského analytika však ministerstvo obrany musí mít minimálně seznam vojáků, které vysílalo do služeb StB. "Například po sedmnáctém listopadu 1989 přešlo od vnitra zpět k armádě 1056 důstojníků, civilistů a vojáků v základní službě," říká expert. Tento počet souhlasí i se záznamy historika Žáčka, jenž tvrdí, že stejně tak vnitro musí mít záznamy o přijetí lidí, které k nim vojsko vyslalo."Byli povyšováni a rostli i v hodnostech - to vše je v záznamech, které vnitro předalo Vojenskému obrannému zpravodajství," připomíná Žáček.
Ředitel obranného zpravodajství Jiří Giesl se dotazům na to, kolik vlivných funkcionářů kontrarozvědky působí v jeho službách, vyhýbá odvoláním na vysvětlení ministra Tvrdíka. Bezpečnostní analytici jsou nicméně přesvědčeni, že v Gieslově službě takoví lidé jsou. "Zákon je jednou přikryl, takže k jejich jménům nedostanete," vysvětluje Žáček.
